Zubní lékař Jakub Magát: Moderní zubařina? Nebolí

Na jeho křesle nesedíte, ale ležíte. To pro vás může být také novinka.

A má spoustu triků, jak vám pomoci od bolesti.

Jeho mottem je, že zubařina se dá dělat také bez bolesti a nepohodlí. A že strach je zbytečný.

Tak by se dal ve stručnosti představit mladý zubní lékař Jakub Magát.

Před jménem máte MDDr. Co to vlastně znamená?
Medicinae dentium doctoris. To je titul, který odteď budou mít všichni zubaři, kteří dostudují.

Proč ta změna? Dříve byli zubaři MUDr.
Na vysokých školách jsou nová vzdělávací kurikula zubního lékařství nastave­
ná už rovnou od prvního ročníku, kdy se studenti specializují na zuby. To dříve nebylo.

To se měnilo přímo za vás?
Můj ročník byl takový předěl, studovali jsme všeobecnou medicínu i nově vznikající kurikulum zubního lékařství. V závěru studia jsme si mohli vybrat, jaký titul si vezmeme, tedy MUDr., nebo MDDr.

Proč jste se rozhodl takhle?
Říkal jsem si, že odteď zubaři budou mít tenhle titul, tak proč ne? Zubařinu jsem studoval, hlásím se k ní, tak ať to mám v titulu.

Jak ta zubařina u vás vůbec začala?
Tak na gymnáziu jsem věděl, že chci dělat něco s biologií a chemií. Volba padla na medicínu. Že to byly nakonec zuby… částečně to možná bude tím, že maminka je zubařka, tak jsem k tomu měl blíže. Navíc je to práce, kde vidíte výsledek hned, nebo v brzké době. Dokážete měnit lidi a jejich úsměvy.
Bál jste se jako malý zubaře? Je to takový dětský strach, hlavně co se povinných prohlídek týká.
Nemám špatné vzpomínky na zubaře ani špatnou zkušenost. Nemám strach ze zubního ošetření.

Chodil jste i k mamince na prohlídky?
Ano, ale také na školní k jiným zubařům na dětské.

Bavili jste se o tom doma, že jste o to měl jako dítě zájem?
To ne. Přišlo to až v ten pravý čas, kdy jsem věděl, že bych chtěl dělat medicínu. Tak jsem se na ní dostal a vybral jsem si zuby.

Volby nelitujete, předpokládám?
Nelituji, to ne.

Máte i dětské pacienty?
Určitě.

Jaký je rozdíl v přístupu k dětem a dospělým? Máte fintu?
Děti musíte pochválit, zaujmout, méně toho dělat z výkonů. Povozím je na křesle, když je něco potřeba udělat, tak se jim to připodobní k něčemu, co je jim blízké. Třeba, že se zuby uspinkají, osprchujeme zubního skřítka a že přijde zubní víla a tak. Snažím se ve všem najít lidský přístup.

Co dětská prevence?
Jde o to vyloženě motivovat a informovat rodiče. Dítě nemůže za to, že má zkažené zuby, to je vina rodičů. Dítě nemá nejméně do deseti let rozum. Takže to směřuji na ně.

Na trhu je spousta druhů kartáčků a zubních past. Je to marketing, nebo stačí úplně obyčejný kartáček?
Spíše ten marketing. Aby si člověk udržel zdravé zuby, stačí obyčejný kartáček, mezizubní kartáčky a správná technika čištění zubů. Totéž s pastami – čistí kartáček, ne pasta.

Takže ani elektrické zubní kartáčky neposkytují nějakou výhodu?
Když si budete čistit zuby správně, tak je úplně jedno, jaký kartáček používáte. Jinými slovy, nelze říci, že kdo elektrický kartáček nepoužívá, by měl hůře vyčištěné zuby.

Takže záleží na prevenci?
Ano. Lidé se často vymlouvají na genetiku, že jejich rodiče měli špatné zuby, tak oni je mají taky. To ale není pravda, takhle to nefunguje. Dědí se špatné hygienické návyky, nikoliv zkažené zuby, nebo viklavé zuby.

Lidé mají určitý strach ze zubařů. Co vy na to?
Zubařina není o tom udělat lidem bolest. Vadí mi, když třeba někdo řekne, že v ordinaci to je jako v mučírně. Tak to není.

Takže to není strach ze zubařů jako takových, ale z bolesti?
Zubařina jde dělat bez bolesti. Používáme spolehlivá anestetika (umrtvující injekce), které bezpečně fungují.

Mluvil jste o hledání lidského přístupu. Dá se to naučit?
To ve vás buď je, nebo není. Je to stejné jako s etikou, buď ji člověk má, nebo nemá, nejde se to naučit.

Ve vašem křesle se leží. To je jedna z nových metod v zubařině?
Studoval jsem hradeckou fakultu, kde jsme se učili pracovat vsedě s ležícím pacientem. Jinak si to ani neumím představit.

Proč se to tak dělá?
Lépe na zuby vidíte, cítíte se pohodlněji, lépe se vám pracuje. Křeslo má horní vinutí nástrojů a je uzpůsobené na práci s pacientem vleže.

Co trhání zubů? Musí mít člověk sílu?
To vůbec není o síle, je to o citu. V laické veřejnosti koluje spoustu mýtů - představíte si, že se zub trhá co největšíma kleštěmi. Přitom to není pravda, trhá se to pomocí pák, kterými se zub rozvolní z jeho uložení v kostním lůžku a pak se dotáhne kleštěmi. Kombinačky a síla v ruce, o tom to není.

Na co myslíte, když začínáte pracovat na zákroku?
Snažím se vžít do pacienta. Co bych chtěl od lékaře, aby mi ukázal, aby mi vysvětlil… takový se snažím být. Prostě pracovat v klidu.
Při první vstupní prohlídce se s pacienty jen bavím. Řekneme si, jaké máme představy, co bychom od jakého ošetření očekávali a tak podobně. Napoprvé nespravuji nic.

To zní úžasně.
Hodně z toho poznáte. Třeba má ten člověk špatnou zkušenost z předchozího zubního ošetření… Naplánuji to tak, že začínáme s něčím jednodušším, příště pokračujeme na složitější věci.

Kolik máte pacientů denně? Dokážete odhadnout?
Mám třicet pět ordinačních hodin na týden. Počet pacientů záleží na obtížnosti výkonů.

Zubařina je hodně pečlivá práce. V jakých měrných jednotkách se pohybujete?
Už milimetr je v zubařině hodně. Výkony jsou na setiny milimetru. Od toho se odvíjí úspěch celého ošetření. Zkuste si skousnout na vlas, hned poznáte, že něco není v pořádku.

Máte nějaký „rituál“ na soustředění, než jdete na věc?
Nemám.

Pamatujete na první zákroky? Byl jste vystresovaný?
Pochopitelně. Každému se klepou ruce, když jde aplikovat první injekci. To je, myslím, normální.

Na čem trénují zubaři? Jsou figuríny?
Určitě. První ročník jsme trénovali na modelech. Odpovídají situaci, kterou jednou budete mít v ruce. Potom to je celý zubní fantom, kterého si napolohujete podobně jako pacienta na křesle. A od poloviny třeťáku se učíte vyšetřovat „reálné“ pacienty a zvládat situaci.

Kdy dojde na zákroky?
Ve čtvrťáku. To jsou první jednoduché zákroky, malé výplně, extrakce viklavých zubů, postupně k obtížnějším jako je ošetření kořenových kanálků, nebo broušení na korunky a můstky.