Žena mezi bezdomovci na kolínském Zálabí: Žiju takhle a neměnila bych

Po cestičce vyšlapané bujnou vegetací stačí projít pár metrů od stezky kolem Labe a jsme na místě. Je ticho, jen vítr sem tam lehce zarachotí plechovkami na klacku, jež tvoří jakousi dekoraci i s umělou květinou na vršku.

Jako prvního jsme probudili mladého muže jménem Lukáš, který má stan i přes ne zrovna teplé počasí otevřený. Je přátelský a za kratičko se s námi dává do řeči. Stačí pár jeho slov a už se k němu z křoví vesele řítí malá černá fenečka jménem Cara, prý tříměsíční. Jen umazané vodítko, které táhne za sebou, vzbuzuje obavy, aby se jím někde nezachytila, jinak by díky krásné lesklé srsti nikdo nehádal, že jde o psa bezdomovců. Radostně skáče po nás všech.

Skláním se k ní, abych ji pohladila. „Pozor, budete umazaná,“ hlásí Lukáš.Ten do Kolína podle svých slov přišel z Českého Brodu. „Tam je to dobrý, možná lepší než tady,“ říká s tím, že za Radimského mlýnem je od března.

Kolik lidí v osadě přebývá? „Jak kdy,“ zní odpověď. „Teď tu s námi byl kluk, asi měsíc nebo dva, odešel před čtyřmi dny a zatím se nevrátil. Je odněkud z Liberce, šel to sem pěšky, prý asi čtrnáct dní mu to trvalo,“ popisuje.

Neuvěřitelný příběh bezdomovce Ondry: i takto se dá bydlet v centru Ostravy!

Ukazujeme přinesené oblečení, zimní bunda se prý bude hodit, když jde na úřad. „Jako na sociálku?“ ptám se. „Na sociálce mi nic nechtějí dát,“ odpovídá Lukáš.

Cara v té chvíli začíná radostně kňučet. V nedalekém stanu se totiž začala ozývat panička, kterou fenečka očividně miluje nejvíc.

Jak dlouho hodlají obyvatelé kolonie na svém místě setrvat? „Až támhle z toho mlejna vyletí čert,“ říká žena ze zavřeného stanu.

Že se tam mají stavět domy, podle svých slov ví. „Mám staženou celou tu studii. A to by mě zajímalo, co bude s těma stoletejma stromama tady,“ dodává. I ona je u mlýna od loňského roku a také přišla z Českého Brodu. Narodila se v Táboře a pak žila v Praze. „Takhle žiju přes rok, ale neměnila bych,“ říká.

Kdysi prý pracovala v překladatelské agentuře, překládala z francouzštiny, je prý i výtvarnice, dělala olejomalby. „Ale v tomhle systému… jsme ve válce, i když to tak na první pohled nevypadá, nekrvácí lidi na ulicích, ale je to válka informační, válka psychologická. Válka proti lidem, viď Cara? Držte si odstup, my jsme rusofilové, původem Rusové, moje prababička. Mohli byste se tu tím nakazit,“ upozorňuje žena, která před pár dny oslavila 46. narozeniny.

Z bezdomovkyně multimilionářkou. Žena šla cestou, kterou mnozí odsuzují

Má děti. „Nejsou u nás, ty nám nechtěj dát. Syn je u babičky, u mojí mámy, dcera je u pěstounky. Naše pěstounka, to byla tak fajn holka, ale ti z těch neziskovek to všechno podělali,“ popisuje.

Přístup k internetu má přes mobil. „Všude je wifina, jen musím přejít k mlýnu,“ vysvětluje. Telefon nabíjí prý buď na ostrově nebo na smart toaletě.

„Je to hrozné, jak je všechno za peníze. Jak můžete mít stůl, za který platíte, a říkat tomu domov? Někdo vás odtamtud může vyhodit, platíte hypotéku, nájem… Nezaplatíte a vyhodí vás,“ říká a vylézá ze stanu. Cara rozverně vrčí a tahá paničku za tkaničky u bot.

„Minulý týden jsem měla oteklou tvář. Nemáme zubaře. Ale to prý nemají ani lidi, kteří mají domy. Bunda se hodí, že je tmavší,“ prohlíží si žena zdálky přinesené věci. „Nejsem bezďák,“ říká o sobě a pozastaví se nad slovem homeless, anglickým pojmem pro člověka bez domova.

„Nevím, kdo to vymyslel, ale v angličtině less znamená méně, takže spíš ménědomovec než bezdomovec. Já jsem home free, nechci bydlet v betonový krabici a nechci zažívat ponížení z toho, že nezaplatíte a vyhodí vás, vyhážou vám všechny věci. I když to tak nevypadá, tak když tady bude stát sedm, osm nějakých obrovských baráků, tak to tu přírodu zasáhne daleko víc než všechen tenhleten náš bordel tady. Já jsem tu blíž přírodě,“ vypráví a nabízí nám, že budou vyloženě rádi, když si vybereme něco z jejich věcí. „Je tu spousta věcí, které je nám líto vyhodit,“ vysvětluje.

Život bezdomovců: Tři spacáky, matrace a svíčka, tak bivakuje v mrazech Martin

„Myslela jsem si, že bych v zimě nepřežila venku, ale když nic jiného nezbývalo, přišla jsem na to, že je to daleko snadnější, než si dokážete představit. Ale musíte se spolehnout na přírodu. Musíte si v ní najít cestu. Když se před ní zavíráte, tak vás to opravdu může zabít. Ale když připustíte, že to jde… Tady nejsou zimy jako v Rusku. Jo, zažili jsme v Brodě mínus 19, ale to bylo jenom jeden den. To jsem museli topit ve dne v noci, ale když máte propanbutanovou láhev ve stanu, můžete být někde v křoví, nejde z toho žádný kouř, nikdo to nevidí,“ popisuje.

Takže zajít na studenou zimní noc na ubytovnu pro bezdomovce? „Ne. To je tak ponižující. Kdybych si to vyběhala, už bych měla invalidní důchod, ale třeba nemám peníze se tam dopravit, ale hlavně na to nemám nervy,“ říká.

Přiznává, že nepracuje 13 let. Zkusila by něco? „Možná nějaký home office. Homeless home office,“ směje se a vypráví, že kolem Radimského mlýna straší. „Neslyšeli jste žádné pověsti o tomhle místě? Jako že tu byli lidi zabitý, mlýn tolikrát vyhořel. Tady je spousta duchů,“ říká a bere do ruky láhev s vodou. Chodí si pro ni buď pro Ekovodu nebo prostě do Labe. „Na kafe či čaj vodu z Labe nerozeznáte od kohoutkový vody,“ říká.

Alkoholu prý s kolegou neholdují, sem tam si dají marihuanu. Kde na ni berou peníze? „No tak známe tu pár lidí…“

A kolik běžných lidí do kolonie za mlýnem zavítá? Nemnoho. „On sem hned tak někdo nepáchne. Bydlel tu kluk, kterej je teďka zavřenej, na každýho vyběhnul se železnou tyčí. A teď tu byl kamarád, který je nejsprostší pankáč z Kolína,“ uzavírá žena mezi bezdomovci.