Sedm let žije Tereza se svým přítelem ve městě Santiago v jihoamerickém Chile. Ano, právě tam, kde udeřilo ničivé zemětřesení. To v historii země patřilo k těm absolutně nejničivějším. Největší otřesy přitom trvaly „jen“ tři minuty. Následky byly ovšem tragické. Stovky mrtvých, škody obrovské.

Zkáza přišla po půlnoci

V osudný den přitom nic nenaznačovalo, že by k něčemu mělo dojít. „V pátek odpoledne jsme byli oba s Alejandrem (přítel Terezy) hrozně unavení. V podvečer si přítel na chvilku lehl. Já si vlezla do vany s horkou vodou. Pak jsem také usnula,“ vyprávěla Tereza. Probudila se až čtyři minuty po půlnoci. Pak ulehla znovu. „Najednou otevřu oči a cítila jsem lehké otřesy,“ popisovala Tereza. Na otřesy je podle svých slov už zvyklá. Přibližně jednou za dva měsíce k mírnému zemětřesení dochází.

Pak ale přišlo něco neobvyklého. Následné otřesy se totiž zcela vymykaly „normálu“. Přišly tři minuty hrůzy. „V pěti sekundách se probudil i Alejandro. Bez jediného slova jsme odhodili peřinu. Utíkali ke dveřím bytu ve dvacátém patře. V chodbičce našeho bytu jsme létali se strany na stranu. Vystřelili jsme ze dveří bytu a hned jsme se řítili po schodech dolů,“ líčila Tereza.

Žádné boty, žádné oblečení, jen utíkat

Přestala vnímat okolí a podvědomě myslela na jediné. Přežít. Necítila strach, nepřipouštěla si, že by mohla zemřít. Žádné boty, žádné oblékání. Vyběhli tak, jak byli v posteli. Nikdo jiný po schodech z jejich patra neutíkal. „Poté jsme zjistili, že spousta lidí zůstalo uvězněných v jejich bytě, protože se jim zapříčily dveře,“ vysvětlovala.

close zoom_in

Jejich panelák jakoby se sunul do země. Houpal se na všechny strany. Lidé křičeli o pomoc. Další jim museli vykopnout zvenku dveře, aby se dostali ven. „My jsme přeskakovali schody a otřesy byly tak velké, že jsme se nemohli udržet ani na nohou. Oběma rukama jsem se držela mříží, které jsou podél schodů. Padali jsme, skákali na všechny strany,“ popisovala.

Hrozný rachot, věci padaly ze všech stran. Asi v jedenáctém patře si spolu s přítelem mysleli, že je konec. „Říkala jsem si, že už nestačíme seběhnout dolů. Cítila jsem, jak se mi řítí celý panelák na hlavu. Viděla jsem rozmazaně, jak se Alejandro řítí dolů,“ vzpomínala na hrůzu, kterou si bude pamatovat do konce života.

Nehybně seděli s dětmi v náručí

Tereza měla jediný cíl. Běžet a běžet, prostě vypadnout z toho v tu chvíli prokletého paneláku. Cestou dolů viděla rodiny s dětmi, které zůstávaly mezi dveřmi na chodbě bez možnosti se pohnout z místa. Na schodech seděly matky s dětmi v náručí. Starší lidé na tom byli podobně.

close zoom_in

Po nekonečných vteřinách se ocitli před domem. Ve tmě, nešla elektřina. Ale trochu světla přece jen bylo. Měsíc byl právě v úplňku. Náhoda? Možná. V tu dobu už konečně začínali vybíhat i ostatní obyvatelé. „Já měla jen noční košili. Bez kalhotek, bez bot, bez klíčů od bytu, bez telefonu,“ popisovala Tereza. Šlo o pud sebezáchovy. O nic více, o nic méně. Sedla si venku na schody a čekala s ostatními, co bude dál. Teploměr prý mohl ukazovat nejvíce deset stupňů nad nulou.

Nejprve se nalíčily, pak si zachraňovaly holý život

Tereza si všimla i méně pochopitelné skutečnosti. „Spousta žen sešla dolů s dlouhými náušnicemi, hezkým oblečením a namalovaným obličejem. Jsem si jistá, že někteří by raději zemřeli, než by se ukázali před ostatními v pyžamu a rozcuchaných vlasech. Mě vůbec nezajímalo, že jsme nechali otevřené dveře, že přijdeme o všechno. To nejdůležitější bylo přežít a gracias a Dios,“ jasně přemítala kolínská rodačka. „My jsme to přežili. Spousta dalších takové štěstí neměla. Ztratili rodiny, kamarády. Lidé zůstali jen s tím, co měli na sobě,“ nastínila situaci po katastrofě.

Lidé nasedali do aut a ujížděli prostě pryč

V době rozhovoru nebyla Tereza ještě zpět ve svém bytě. Spolu s dalšími obyvateli museli někoho sehnat, aby jim prohlédl panelák, zda je obyvatelný. A zájemců o takovou službu je nejen v Santiagu vskutku nespočetně.

close zoom_in

Jakmile se po pohromě rozednilo, objevilo se na modrošedém nebi červené slunce zahalené smogem z požárů. Mnoho lidí nasedlo do aut a ujížděli. Často bez jasného cíle. Ihned došlo k masové hysterii, rabování obchodů.

Mnoho mrtvých, rabování, nedostatek vody

Dvanáct hodin po zemětřesení nefungoval skoro žádný telefon, netekla voda, nešla elektřina. Lidé převařovali vodu z jezer nebo přímo z bazénů. Lidé chodili masově krást do obchodů. Někdy ozbrojení.

close zoom_in

Letiště nefungovala. Na jihu Chile nasadili vojenské síly. „Kdo začne utíkat bez důvodu a odpovědi, rabuje domy nebo supermarkety, tak je vojáci střílí,“ naznačila vojenské pravomoci v jihoamerickém státě při výjimečných situacích.

Na vodu, která přece jen dorazila od prvních humanitárních pracovníků, se stály kilometrové fronty.
Opodál ležela mrtvá těla v rakvích přímo na ulicích. Občas se ozýval nějaký ten nářek pozůstalých. Příliš jich ale nebylo, každý se musel postarat hlavně o sebe a své blízké, kteří přežili.

close zoom_in Otřesy se zařadily mezi nejsilnější v historii

Otřesy o síle až 8,8 stupně Richterovy škály vyvolaly v Tichém oceánu přílivovou vlnu tsunami. Ta zabíjela pouze na chilském území a jinde si vyžádala jen minimální škody. Není známo, že by při zemětřesení a tsunami utrpěl újmu nějaký Čech nebo Slovák.
Země se zatřásla poslední únorovou sobotu o půl čtvrté ráno místního času. Epicentrum otřesů bylo v oceánu asi 320 kilometrů jihozápadně od hlavního města Santiaga de Chile. Nejvíc postiženy byly přilehlé oblasti na pobřeží, tedy hlavně okolí města Concepción, ale velmi utrpělo i samotné hlavní město. Jedno z největších zemětřesení v celé historii zasáhlo miliony lidí.
close zoom_in Více než týden po katastrofě očima Terezy Bělkové

Na humanitární pomoc ze zahraničí jsou nyní odkázáni obyvatelé nejpostiženějších oblastí zemětřesením a následnou vlnou tsunami.

„Tady se hlavně dělá kampaň Chile pmáhá Chile. Kromě toho, že všichni přispívají finančně, potravinami, léky, oblečením, peřinami a dalšími nejzákladnějšími potřebami, se dělala kampaň v televizi, kdy se mimo všechnu jinou pomoc vybralo během 24 hodin v přepočtu přes jednu miliardu korun. Všichni jsou tady moc solidární,“ popsala obyvatelka hlavního města Chile Santiaga Tereza Bělková.

Jelikož ti, co rabovali obchody, dostali nyní strach, že budou potrestáni (podle fotek a výpovědí), vracejí zboží jako televize nebo ledničky zpět.

Pomalu se začínají rekonstruovat domy. „Vlastně až do teď se jen odklízely trosky,“ nastínila Tereza.

Největší oběti na životech a i materiální škodu způsobila následná vlna tsunami. „Jak to, že i když v USA již deset minut po zemětřesení v televizi vysílali a předpovídali tsunami, chilské orgány toto upozornění opomenuly? To právě stálo nejvíce lidských životů,“ diví se ještě dnes.

Nejen v jejich městě se půda stále otřásá. Jsou stálé opakované otřesy. Přibližně čtyřikrát denně, mezi 5ti a 6ti stupni Richterovy stupnice.

„Já pojedu příští víkend na jih Chile, kde bylo nejvíce škod, pomáhat, jak budu moci,“ naznačila nejbližší plány Tereza Bělková.

Ta má nyní zase jiný pohled na svět. „Říkám si, kdyby nás tak někdo všechny viděl shora. Jedni utíkali dolů z paneláku, jiní nahoru do kopců před smrtící vlnou. Většina dokonce bez bot, polomrtvých strachy. Příroda je vážně mocná čarodějka. Připomíná mi to, jak je všechno pomíjivé, jak je možné žít v podstatě jen tak, jak jsme přišli na svět. Bez ničeho, jenom sami se sebou. Jsme jen malinkatou částí vesmíru a jak jsou některé naše „problémy“ pomíjivé. Stejně si s námi příroda dělá, co chce a kdykoliv se usmyslí, může změnit celý náš osud,“ zamyslela se kolínská rodačka.