I když v pondělí bylo slunečné počasí, na břehu rybníka bylo tradiční blátíčko. Rybářům ve vysokých holínkách to však vůbec nevadilo. Výlov Žehuňáku je pro všechny zkušené matadory z chlumeckého rybářství pokaždé svátkem.

U kádí a přístrojů na břehu jsou vidět tytéž tváře jako v předchozích letech. A stejně jako v předchozích letech tomu všemu velí Pavel Bergr.

Když se z něj pokouším dostat, jak vidí letošní úlovek, jen se usměje a krčí rameny. „To fakt nevím, teď jsme do toho teprve hrábli,“ říká upřímně. Snažím se být trochu dotěrnější. „No, vy už to za ty léta máte určitě v oku. Tak jak to vidíte, bude to dobrý?“ zkouším podruhé žoviálně zaútočit na vedoucího chlumeckého střediska. „Jó, pane, voko je kalný, zatím fakt nevím,“ usměrňuje mě definitivně.

Tak se snažím sledovat hovory a tváře zkušených rybářů. Ti se usmívají nad pěknými kousky a ti zkušenější mě žádají o společnou fotku. Rád jim vyhovím a doufám, že to pro ně bude hezká památka na letošní chvilky na břehu Žehuňáku.

Jen co je vyfotím, další várka nad mou hlavou putuje do auta a rozdováděné ryby na mě vycákají slušnou dávku vody. Zas budu „vonět“ rybinou.

Zatímco u vody prokluzují rybářům stovky ryb do kádí a sítí, u zábradlí nahoře se už zabydlelo pár místních kluků i dospělých. Leckdo má stejně jako já na krku foťák. Přece jen takové kvantum ryb se jen tak nevidí. A ačkoliv místní mají možnost stejné scenérie sledovat každý rok, asi se jich nikdy nenabaží, čemuž docela rozumím. Tenhle výlov má opravdu svoji poetiku.

Myslím, že nejsem jediný, komu se při pohledu na ryby sypající se do auta už vybaví myšlenka na Vánoce. Většina ryb, ať se to někomu líbí nebo ne, totiž bezesporu skončí na štědrovečerním talíři.

Vánoce jakoby byly cítit i dole mezi rybáři. I když slunko občas zasvítí na modré obloze, o nějakém teplém dnu se nedá mluvit ani v legraci. Však se také rybáři zahřívají teplým čajem, občas místy zavoní i grog. No a to už přece Vánoce připomíná dostatečně, nebo ne?