Drží dva mistrovské tituly, věnuje se třem cyklistickým disciplínám (silnice, cyklokros a horské kolo) a od příštího roku bude juniorka. V další sezóně se chce specializovat hlavně na horská kola. „Prostě mě baví nejvíc," směje se při vysvětlování. Popovídali jsme si s ní nejen o tom, jak se závodí a jaké má sportovní cíle.

Zmínila jste, že vás čekají závody. Připravujete se nějak speciálně? Máte rituály?

Ani ne. Když máme český pohár, tak tam obvykle jedeme den předem, abychom si projeli trať, najedeme si technické pasáže. Tím se rozumí například kameny v terénu a podobně říká se tomu rock garden. Jezdí se to z toho důvodu, aby to člověk nepotkal poprvé, když jede na ostro.

Co tím myslíte, rock garden? Mohla byste to čtenářům nějak přiblížit?

Na závodech se vylepšují tratě a dělají umělé technické překážky, třeba tam navezou kamení. Navíc tam bývají různé stopy, takže je najíždíme když nás jede víc vedle sebe, tak aby člověk měl rychlejší stopu.

Jste nervózní, než vyjedete na závod?

Dřív jsem dost byla, ale už jezdím osm let, tak to ze mě opadlo. Člověk se to časem naučí, trenéři mu pomohou. Ale když se jede důležitý závod, tak to jsem taky nervózní. Ale až v den závodu.

Z běhání mám zkušenost, že závodníci často poslouchají hudbu. Jak to je u cyklistiky?

V životě by mě nenapadlo, abych si na závod vzala sluchátka, popravdě si ani nejsem jistá, jestli to je povolené. Ono je super, že slyšíte povzbuzování od diváků, navíc kdybych najednou při technických pasážích musela hledat sluchátko, že mi vypadlo… Raději ne (směje se).

Kolik toho měsíčně vůbec najedete?

Počítám to většinou až po sezoně. Ale je pravda, že letos mám o hodně více než vloni, byla to pro mě ale hodně komplikovaná sezóna.

Jak se kombinuje škola a závody?

Špatně. Ráno vstanete, jdete do školy, pak domů, učíte se, do toho trénink, spát a další den to opakovat. Na kafe s kámoškou není čas, možná až po sezóně. Hlavně to je komplikované, když je soustředění to pak doháním známky a dopisuji sešity. Nebo si je rovnou beru s sebou.

Zmínila jste, že jste ve druhém ročníku kutnohorského gymnázia Jiřího Ortena. Co potom?

Lákala by mě kariéra fyzioterapeuta. Baví mě masírovat, chtěla bych si udělat nějaké kurzy. Hodně se mi líbí, jak masíruje Jiří Kraus, opravdu ví, co dělá. Vždy mě zachrání po závodě, když jsem celá rozlámaná, tak mě zase dá dohromady. Je velká opora.

Cyklistika je celkem negativně proslavená kvůli dopingu. Co na to říkáte?

Hodně se mluví o Tour de France osobně mi přijde nemožné jet nějakých dvacet dní v kuse závod! Ale v horských kolech, které jezdím, mi přijde, že doping buď není, nebo velmi málo. Tam to je, myslím, dost čisté. Není tam tolik případů jako v té silniční. Není tolik případů, kdy bych slyšela o bikerovi nebo cyklokrosařovi, že by dopoval.

Váš sport je hodně finančně náročný. Jak zvládáte tuhle stránku věci?

Hodně mě podporuje rodina, hlavně rodiče Marie a Martin, a taky brácha Martin. Bez nich bych to dělat nemohla. Podporuje mě i tým, ale hlavně rodiče kolik peněz do mě ročně dají, to snad ani není možné (směje se). A moje kategorie kadetek navíc moc sponzorů nezajímá. Je to strašně těžké, kolik stojí kola, tretry, helma… To ty šílené sumy peněz jen hvízdnou. A co potom doprava na závody, protože jezdíme i do zahraničí.

Máte nějaký speciální jídelníček?

To ne. Jsem ještě ve věku, kdy můžu jíst, co chci, vydám víc energie, než přijmu, takže se nemusím moc hlídat. Ale před mistrákem si nedám smažák, to je jasné, nebo klobásu, to bych před závodem ani nesnědla. Takže místo toho třeba těstoviny. Po tréninku nebo závodu piji recovery, ionťáky, magnézky na křeče a podobně.

Zmínila jste, že v kategorii juniorek hodně vašich kolegyň končí. Celkem to ale nechápu, věkově to odpovídá, že jste ještě na střední.

V sedmnácti mají juniorky první světové poháry, mistrovství světa. Potom zameškáte měsíc ve škole. Je dost těžké už jenom dostat se na takovou úroveň, abychom mohly absolvovat závod světového poháru a potom je to taky hodně časově náročné, že se to dá špatně skloubit.

Kde vůbec trénujete?

Když jedu na bike, tak do lesa, na cyklokros do Borků. Když jedu silniční kolo, tak na silnici nebo cyklostezky. I když ty nemám moc ráda, protože když trénuji rychlost, tak se vracím dost zničená a lidi mě potkávají a začínají se mnou závodit (směje se).

Jak se udržuje závodní kolo?

No, myjete ho (směje se). Umýt vapkou a otřít. Namazat řetěz, vyčistit kazetu. Komplikovanější věci ale řeší týmový mechanik, který s námi jezdí po závodech a soustředěních.

Čeho byste chtěla v cyklistice dosáhnout?

Můj největší cíl je dostat se na světový pohár, dostat se do české reprezentace. A ideálně zajet dobrý čas a dobře se umístit. Ale v mé generaci je hodně jezdců, takže tam je velká konkurence. Pokud možno, chtěla bych se dostat mimo Evropu. Ale to je možná nereálné…

Neříkáte si někdy, že se na to vykašlete, když je člověk po závodě zničený?

To ne. Spíše mě deprimuje, když člověk trénuje, ale nikam se neposouvá. Nebo když ho zastaví dlouhodobé zranění. Ale pak zajedete dobrý čas a je to lepší. A ten pocit, když něco vyhrajete, je k nezaplacení. Kdo nezažil, nepochopí.

Je pro vás sport droga?

Asi ano. Ale někdy jsou dny, kdy kolo nechci ani vidět. Jenže kdyby mi ho někdo zakázal na delší dobu, tak bych to nevydržela. Nebo když mám napsaný trénink a nechce se mi, stejně jdu kdybych nešla, tak z toho mám špatné svědomí.