Jaký název měla akce pro pečeckou školu a proč?
Název má stezka samotná. Naučná stezka Dobřichov – stezka Markomanů. Tahle ta akce byla nazvaná a je zaměřená na život s germány.

Děti mohly život s germány na vlastní oči vidět?
Ten vlastní život děti viděly na posledním stanovišti stezky, kde je zrekonstruovaná část sídliště nebo osady těch Germánů, těch Markomanů, kteří tady před dvěma tisíci lety žili. Na stanovišti byla skupina lidí, kolegů, kteří se zabývají experimentální populární archeologií.

Co to znamená? Co tedy na stanovišti dělali?
Byli převlečení v kroji té doby. Měli tam nástroje, nářadí, repliky a ukazovali dětem, jak se dělaly ty věci dříve. Předváděly jim třeba barvení látek, tkaní látek nebo přípravu jídla.
Byl tam také řezbář. Byl tam obchodník, který vlastně vždycky přišel a ukázal, s čím se obchodovalo, co bylo významné, co se nedalo získat u nás.

O co například šlo?
Třeba o sůl, to je docela významná věc. Protože u nás se sůl vlastně nikde nemohla těžit. To znamená, že sůl jako věc denní potřeby museli lidé získávat jinde. Neustále museli být v kontaktu s lidmi z jihu z Rakouska nebo naopak ze severu, kde se třeba v Pobaltí mohla sušit sůl z mořské vody.
Pak obchodníci chodili třeba s jantarem, což je věc, která se používala jako šperky. Ani v tomto případě vlastně u nás není žádné ložisko.

A jakou úlohu mají v obchodu Germáni? Co nabízí oni obchodníkovi?
Ti naši Germáni, ti Markomani, se mu zase snaží nabídnout to, co oni tady mají. To znamená nějaké látky nebo například kožešiny. To co si udělali vlastní.
Takže je to takový příklad, aby děti viděly, že stejně jako je dneska jsou nějak rozvinuté obchodní kontakty, tak do jisté míry to bylo podobné i v minulosti, protože to bylo nezbytné.

Děti si to mohly vyzkoušet nebo byly pouze diváky?
Děti si to mohly přímo vyzkoušet. Ti kolegové jsou z velké části lektoři. Třeba Národního muzea nebo jiných organizací, nebo se tím zabývají roky, takže mají praxi. Bylo to takovým hřebem stezky. To že já po stezce prováděl byla spíše taková osvětová příprava.

Jak vás vlastně napadlo tuto akci uspořádat?
My jsme v podstatě tu stezku budovali s panem starostou Milanem Jíchou s tím záměrem, že to nebude jednorázová akce. Jsou tu ty rekonstrukční prvky, které umožňují ta čas od času pořádat nějaké zážitkové akce pro děti například ze školy v Pečkách.

Jaký byl záměr celé akce? Co bylo cílem?
Ten záměr je jasný. Jednak poučit děti o tom, že jsou také nějaké dějiny nebo pradějiny, jak se učí v dějepise. Kde je to samozřejmě do jisté míry zkreslené, zjednodušené. Chtěli jsme jim ukázat, že je možné to propojit se zábavnou formou tím, že si to člověk může zkusit. Dějiny Přemyslovců si člověk na vlastní kůži nezkusí, ale tady ty věci jsou výhodné a vhodné.

A pro vás měla tato akce z pracovního hlediska také nějaký význam?
Pro mě jako pro archeologa, který pracuje tady v regionu je to podstatné z toho důvodu, že se tím ti lidé, kteří tady žijí nějakým způsobem dozvídají o archeologii, o historii. V budoucnosti pak budu mít díky tomu lepší pozici v regionu. Lidé budou poučení a nebudou na mě koukat s překvapením.

Plánuje se něco podobného pro širokou veřejnost?
Myslím si, že ano. Neplánujeme, přiznám se, takhle dopředu. Ale nějakou akci určitě uspořádáme. Jen ne teď v létě, protože je to časově náročné pro nás pro všechny. Ti lidé, co tu byli, tu byli z velké části jako dobrovolníci ve svém volném čase.
Určitě bychom však něco chtěli naplánovat na podzim. Potom by to mohlo být spojené s dušičkami. Něco laděného do pohřebních praktik nahoře na Pičhoře. Ještě to nemáme přesně vymyšlené ani naplánované, jak se akce bude jmenovat. Nevím v současné době, co přesně se bude dělat. Myslím si ale, že zkusíme něco takového jako dušičky po pravěku.

A nějaké další akce po této se plánují?
Rádi bychom dvakrát ročně něco udělali, více nám to asi úplně nedovolí pracovní náplň. Jinak se tu však konají akce samotné obce jako jsou například čarodějnice.