Ten je autorem historických knih, například Průvodce protektorátní Prahou, a ředitel Nakladatelství Academia.

Vyžlovkou se zabývá ve své připravované knize, která vyjde v dubnu příštího roku. Přesto se ale nepovažuje za historika. „Nejsem vystudovaný historik. Podle obsahu mých knih jsem spíše geodet se zájmem o historii," řekl se smíchem.

Kromě událostí ve Vyžlovce v květnu 1945 jsme si s ním popovídali o dalších věcech – třeba o budoucnosti historie.

Zmínil jste, že odhalování znaku a vlajky Vyžlovky jste se zúčastnil proto, že o obci píšete ve své knize, která teprve vyjde. O jaké historické události jste mluvil?

Na Vyžlovku jsem narazil v rámci přípravy své další knihy, která se bude jmenovat Krvavé jaro 1945 a bude popisovat události, při kterých došlo k násilnostem ze strany německé branné moci od března do května 1945 na území dnešní České republiky. Tedy takových, při kterých zahynuli civilisté nebo i povstalci, ale mimo místa k vraždění institucionálně určená a mimo vyloženě bojové situace, i když někdy to jde poměrně těžko odlišit.

Jak se to konkrétně týká Vyžlovky?

V květnu 1945 tu bylo zatčeno asi sedm mužů. Jeden z nich byl partyzán, ostatní civilisté, ale v tu chvíli německé jednotce zřejmě podezřelí. Dva jsou dodnes pohřešovaní, jejich těla se nikdy nenašla. Ostatní měli štěstí a byli propuštěni. Ve středních Čechách je podobných případů z května 1945 více, například v Pyšelích zmizelo podobným způsobem sedm mladíků, osud některých povstalců, zajatých v Praze Dejvicích, je také dodnes nejasný.

Co se tedy s těmito obyvateli Vyžlovky stalo?

Moje hypotéza, ale opravdu jen hypotéza, je taková, že při ústupu potřebovali vojáci wehrmachtu a Waffen-SS civilní oblečení. Když narazili na civilistu, zabili ho, vzali mu jeho oblečení a svoji uniformu nechali u zavražděného. Ten mohl být následně zpopelněn jako neznámý německý voják. Samozřejmě je možné, že budou někdy nalezeny hroby těchto obětí, ale vzhledem k výrazné aktivitě různých „hledačů pokladů" je podle mne pravděpodobnější, že by již nalezeny byly, kdyby existovaly.

Moderní doba historikům změní způsob jejich práce, až doposud pracovali s fyzickými médii, ať už s hliněnými destičkami, papírem… Počítačový hardware je sice také fyzický, ale už z něj nelze tak snadno číst. Troufnete si odhadnout, jak bude vypadat bádání v archivech za několik desítek let?

Příští historikové budou mít velký problém s prameny. Papír jako médium je kvalitním nosičem informací, kromě povodně a požáru vydrží prakticky všechno a uchovávat ho lze opravdu dlouho. Co se týká digitalizace dat, velkým problémem je rychlý vývoj, během kterého používáme stále nové nosiče informací, často nekompatibilní se staršími zařízeními, určenými k přehrávání informací.

Co tím myslíte?

Těžko už dnes najdete počítač, na kterém přehrajete disketu. Za historicky krátkou dobu možná nebude k dispozici počítač s mechanikou na CD nebo DVD. Stále tu je nutnost informaci přenášet z jednoho nosiče na druhý. Příští archeologové a historici, pokud za takovou dobu bude ještě existovat západní civilizace, budou mít velký problém se sháněním informací – budou nejspíše útržkovité.

Právě povodně nebo požár způsobily, že se nikdy tolik informací nedochovalo. Nehrozí v počítačové době naopak přemíra historických dat, se kterými nebude možné si poradit?

To je další problém, že se asi nebude čeho chytit a rozlišit, která informace je podstatná a která ne. Ale historie se opakuje: když se podíváte na bádání o středověku, velmi dlouho se historie tvářila, že existovaly jen královské a šlechtické dvory, kláštery a univerzity. Tam byly totiž zachovány písemné prameny, o obyčejném životě ve středověku začala bádat až francouzská škola Annales v 60. letech minulého století. Pro budoucí historiky možná nastane opačný problém. Mohou považovat nějakou událost za zásadní, pokud budou mít k dispozici třeba jen jeden druh tiskoviny. Přitom z pohledu současníka se jedná o událost zcela marginální.

Vás ale ten obyčejný život zajímá, napsal jste Průvodce protektorátní Prahou, který právě tohle přibližuje.

Zajímají mě konkrétní příběhy konkrétních lidí, odehrávající se na konkrétních místech. Vedou k dalším příběhům, k dalším lidem. Nerozlišuji, kdo je takzvaně slavný a na koho, třeba po právu, třeba ne, historie pozapomněla.

Byl v tom i záměr zpopularizovat historii? Každý z nás prošel dějepisem na základní škole, což nebývala úplně dobrodružná záležitost…

Hodně záleží na vyučujícím, někteří dějepisáři, osobně znám minimálně dva, dokáží historii přednášet skvěle. Pokud jde o moje knihy, vybírám témata, o kterých si myslím, že chybějí. Snažím se vyprávět konkrétní příběhy a ještě se zaměřovat na konkrétní místa, pro příběh je důležité ukotvit ho v čase – což historici dělají – ale také v prostoru, na což někdy zapomínají.

Proč to je podle vás tak důležité?

Když si přečtete, že někde zmizeli dva muži, tak vás to tolik nezaujme. Ale když si přečtete, že zmizeli na Vyžlovce, nebo ve vaší ulici, případně v domě nebo bytě, kde žijete, to vás zaujme daleko více. Samozřejmě vás to zaujme, pokud máte k historii alespoň minimální vztah. Nedělám si iluze a je mi zcela jasné, že existuje velké množství lidí, které zajímá pouze současnost, a pouze ta jejich, osobní.

Co je podle vás vlastně historie? Mohlo by se zdát, že v době internetu je historie pomalu to, co se odehrálo před týdnem.

Už jen to, že si teď povídáme, je vlastně historie. Za chvíli odsud odejdeme a náš rozhovor, který vyjde v novinách v pondělí, bude historie. Myslím si, že historie se strašně špatně zpracovává těm, kteří v ní žijí. Domnívám se, že historik by neměl psát o tom, co zažil, protože nebude objektivní. Může psát paměti, to ano.

Co je pro vás osobně už historie?

Moje teze je, že naše osobní historie je delší než náš život. Třebaže jsem se narodil až v roce 1966, tak druhá světová válka je moje historie, protože mám sdílené vzpomínky s otcem, dědou, s rodinou, přijde mi to jako součást mého života. První světovou válku už tak necítím, ta už je daleko. Všechna historie o generaci zpátky je součástí naší paměti, našeho příběhu, i když jsme do něj přišli později.

Pokud se mluví o druhé světové válce, jsou populárním tématem létající talíře konstruované nacisty, stejně jako spousta dalších konspiračních teorií, včetně tajných společenství. Jak se historicky vypořádat s takovou mysticitou neznáma?

Podobná „tajemství" samozřejmě rozjitřují naši představivost a i ten nejprofesionálnější historik si možná alespoň jednou za život řekne, co kdyby. Ale je třeba brát ji s obrovskou nadsázkou. Bezpochyby existují takzvané tajné společnosti, ale většinou se, alespoň v moderní době, jedná o debatní spolky a jejich vliv na běh světa neexistuje. Snahy o jejich existenci vždy byly a budou, jedná se zřejmě o pokusy být výjimečnými v našem fádním světě. Nejraději mám knihy typu Encyklopedie tajných společností – v moment vydání takové knihy už přece nejsou společnosti tajné. A pokud se jedná o nacistické létající talíře, ty bych přenechal beletristům v čele s Ludvíkem Součkem.

Zajímalo vás někdy sbírat takové příběhy?

Ano, ale musím si říkat, že to už je to bizarní, které k tomu příběhu samozřejmě patří. Jestli se v Praze nebo kdekoliv jinde vyvíjely nacistické létající talíře, či další zbraně, to asi nikdy nezjistíme. Pokud k tomu nejsou prameny, těžko se tím může historie zabírat. Možná bychom měli zkoumat spíše příběhy všední, třeba ten o výrobě Cyklonu B během okupace právě v Kolíně.

Za chvilku budete mít besedu s lidmi z Vyžlovky. Na co se lidé obvykle ptají?

Nejvíce je zajímá, proč píši takové knihy.

A co jim odpovídáte?

Říkám jim, že hledám příběhy. Je mi jedno, jestli je prožil někdo neznámý, nebo Václav Morávek a Josef Mašín. To, že jsem někoho vyzvedl z archivu a napsal o něm do knihy, znamená, že jsem pomohl nezapomenout na někoho, kdo byl pro odboj možná stejně důležitý jako Tři králové a jenom se na něj pozapomnělo. A samozřejmě je výklad historie pokřiven více než sedmdesáti lety dvou totalit. Komunistický odboj nejdříve byl jediný, po roce 1989 jako by na chvíli vůbec neexistoval. Demokratický odboj právě opačně. Podivně se v tom plácáme a díky za nejmladší generaci historiků, mezi kterými se snad konečně najdou lidé, kteří nebudou prameny ohýbat podle ideologických nebo stranických šablon.

Nedávno jsem četl úvahu o digitalizaci knih, zásadní otázkou bylo, co se stane v momentě, kdy se všechny knihy vzájemně propojí, že to vlastně bude nikdy nekončící studnice faktů. Co na to jako autor faktografických knih říkáte?

V jedné povídce A. C. Clarka, myslím, po podobném propojení začnou zhasínat na nebi hvězdy. Myslím, že tohle se nikdy nestane. Lidstvo, alespoň západní civilizace, začne mít jiné starosti, než propojovat texty – řešit dostatek vody, potravin, nepřítele před branami daleko dříve, než by k propojení informačních zdrojů mohlo dojít. Teď nemyslím konvenční třetí světovou válku, ale lokální konflikty, jako je třeba v současné době na Ukrajině. Ale možná se pletu a zanedlouho zavládne mír a blahobyt…

Na konci studené války byly teorie periferních válek, což se splnilo. Myslíte, že nyní jsou periferie vyčerpány?

Periferie se spíše pomalu přibližují ke středu. Dříve to byla bývalá Jugoslávie, dnes Ukrajina. Je to čím dál blíže. A otázka je, kde je vlastně střed a kde periferie.