Bojovat však nepřestávají a letos se potřebné finance na rekonstrukci budovy, ve které nyní sídlí obecní úřad, pokusí získat znovu. K tématu školství připravila Irena Lososová a Zdena Holíková výstavu. Ta se týká celé historie školy na Vyžlovce od jejího vzniku až po zrušení této školy.

Výstavu slavnostně zahájil starosta obce Jan Pelikán. Ten podotkl, že téma školství je velice aktuální. „To téma je aktuální nejen proto, že nyní trpíme velkým nedostatkem kapacit ve školách v našem blízkém okolí a nechceme se dostat do té situace, ve které jsou například dnes Louňovice a další vesnice, které spadaly do mukařovského školského obvodu, ale jistě jste si také všimli, že je velká snaha obnovit školu na Vyžlovce," řekl a vzápětí přivítal Jiřího Holoubka, vnuka posledního pana řídícího místní školy.

Ten přiznal, že je poměrně překvapený, že z rodiny Holoubků dorazil jako jediný. Pak zavzpomínal na svého dědečka. „Většinu fotek, co jsou nahoře, jsem nikdy neviděl a bylo mi sedm let, když děda v roce 1982 zemřel, takže si ho pamatuji tak, jak se asi dá odhadnout, když je člověku sedm," začal vyprávět.„Mnohem více ho znám z vyprávění. Máme několik oblíbených příhod od našeho tatínka, z nichž ta nejoblíbenější mluví o tom, že když umřel soudruh Stalin, byla k tomu ve třídě taková tryzna. V té třídě seděl i můj otec. Těm žákům to bylo úplně jedno a nějak se pošťuchovali. Dopadlo to tak, že ten náš milý dědeček pan řídící toho našeho milého tatínka před sebou kopal po schodech do přízemí, kde byl učitelský byt. Musím říci, že jsem poměrně rád, že jsem dědu zažil jenom jako dědu a ne jako pana řídícího," zakončil vtipně a poté už uvedl píseň, kterou v rámci zahájení zahrál na kytaru. Vybral skladbu, která existovala již v době, kdy jeho dědeček na místní škole zastával funkci ředitele. Šlo o skladbu Pocestný, kterou napsal překladatel, básník a cestovatel František Ladislav Čelakovský a zhudebnil ji Alois Jelen, hornista Národního divadla.

Po společně zazpívané písni přišla na řadu ještě krátká scénka coby vzpomínka na dřívější školství a zároveň na Járu Cimrmana. Poté už dostaly slovo právě organizátorky výstavy.

„Od února jsme pravidelně jezdily do kolínského archivu, kde jsme našly dvě pamětní knihy vyžlovské školy," vyprávěla Irena Lososová na vernisáži výstavy. Podle jejích slov pak společně se Zdenou Holíkovou tyto knihy pročítaly, zapisovaly, dělaly si poznámky a sbíraly si materiál. „Souběžně s tím jsme obcházely vyžlovské občany, žádaly je o cokoli, co by připomínalo jejich školu a pak jsem to dávaly dohromady," popisovala dlouhodobou práci Irena Lososová.

A co organizátorky výstavy při její přípravě nejvíce zaujalo? „Zajímavé bylo to, že v životě školy se odrážely všechny věci, které se děly ve státě nebo ve vesnici. Takže když byla velká nemocnost, projevilo se to tím, že škola byla zavřená. Když byla válka, tak se opět všechno uzavřelo. Škola vlastně odráží jak ten společenský život, tak ten kulturní a sociální," popsala Irena Lososová.

„Život se neustále opakuje. Pohled na děti v minulých letech i dnes je úplně stejný. Akorát, že každá doba nese nějaké jiné zákoutí, ale jinak je to v podstatě úplně to samé. Hlavně aby nebyla válka," přidala svůj názor také druhá organizátorka Zdena Holíková.