„Už 14. jsme začali tušit, že něco bude. V televizi začali hlásit, aby si každý připravil kufřík s doklady a nejdůležitějšími věcmi. Ale pořád se nic nedělo. Až když jsem 23. února šla do práce, jeli proti mně naše tanky,“ vzpomíná na dny před invazí maminka šestileté Lízy, která s ní po příchodu ruských vojsk odcestovala pryč. 

Rodina Boruchova žíje na Benešovsku od začátku ruské invaze na Ukrajinu.
Uprchlíci v Čechách: Pořád jsem plakala a holky se ptaly proč, vzpomíná Marijana

A další den, onoho 24. února ve 4.30 ráno, probudily Irynu přilétající ruské rakety. Záporoží patří strategicky mezi důležitá města. Nachází se u něj přehradní nádrž na řece Dněpr a hlavně Záporožská jaderná elektrárna, nejvýkonnější svého druhu v Evropě.

Schovaly se v podzemních garážích

„S Lízou jsme bydlely kousek vodní přehrady, takže mi bylo jasné, že tam by Rusové mohli útočit. Navíc jsem zjistila, že do jedné minuty nemáme poblíž žádné bezpečné místo, takže jsme se vydaly do podsklepených garáží, o kterých jsem věděla,“ vzpomíná Iryna. Tam s dcerou dostala deku, spát musely na pneumatikách a zemi.

I v úkrytu ale převládal strach. Nacházel se pouze kilometr od továrny na letadla, každou chvíli zněly sirény a nikdo nevěděl, kam bomba spadne. Navíc ve sklepě bez záchodu, koupelny či tepla se s malou dívkou nedalo dlouho vydržet, Iryna s Lízou se tak vydaly do chalupy babičky a dědy.

„Tam bylo bezpečněji. V televizi pak ale začali hlásit o evakuačních vlacích do Lvova. A tak jsme 3. března jely. Na nádraží bylo snad milion lidí, ale nakonec se nám do jednoho z vlaků podařilo nastoupit. Ale byli jsme tam všichni hrozně namačkaní, v kupé pro čtyři nás jelo asi deset,“ popisuje Iryna odjezd ze Záporoží.

Takhle jsem žít nechtěla, říká Iryna

Cesta do Lvova byla náročná. Trvala 24 hodin a navíc bylo zakázáno svítit. V cíli pak nastal obrovský zmatek, řada lidí si s sebou nestihla vzít nic, ani doklady. Pro Irynu s dcerou ale přišla drobná úleva. Ubytovaly se v místní tělocvičně, kde konečně mohly osprchovat a trochu vyspat, ačkoliv to bylo jen na zemi na dece. Dobrovolníci tam navíc rozdávali jídlo.

„Už jsem cítila trochu větší bezpečí, ale sirény stejně houkaly hrozně často, takže jsme pořád museli do sklepů. A tak jsem se rozhodla, že chci jet dál, že takhle žít nechci,“ podotkla Iryna.

I s dcerou odešla do České republiky. Dnes žije a pracuje v Kolíně jako servírka v jedné z kaváren. V budoucnu by se však ráda vrátila ke svému oboru.