S čím se setkáváte v terénu nejčastěji, s čím potřebují lidé pomoci?
Vedle zdravotní péče často potřebují i psychickou podporu. Funguje to tak, že v každé oblasti se střídají dvě, tři sestry, většinou ale na pacienta připadá jedna sestra. Často se stane, že se sestřičky stanou i součástí té rodiny. Vazby jsou v takové péči silnější, než když jsou lidé hospitalizovaní v nemocnici, kde jsou na lůžku. Samozřejmě máme ale i pacienty, kteří nepřijmou léčbu.

Vybíráte sestřičky podle nějaké míry empatie?
Určitě ano. V zdravotnictví se pohybuji už 28 let a vím, že tam míra empatie být musí. Jsou ale potřeba i zkušenosti z nemocnice, když má sestra zkušenosti z chirurgických, neurologických a interních oborů, tak to je pro práci v terénu výborné.

Podle různých průzkumů si lidé přejí umírat doma. Síť hospiců pro to ale v České republice není dostatečná. Setkáváte se s takovým přáním?
Určitě. Máme pacienty, kteří si přejí zemřít doma. Většina péče je ale na té rodině, která musí tu celou situace se smrtí unést. Sestřička tam může jezdit maximálně třikrát denně, to je dané od pojišťovny.

Myslíte si, že by se paliativní péče České republice měla rozšířit?
Paliativní péče v České republice chybí. Už se to řeší, ale hospiců je málo, nejsou rozšířené. Myslím, že se bojíme smrti, je to určité tabu a málokterá rodina přijme člověka, aby zemřel doma. Je to ale těžké a složité téma, nikdo z nás umřít nechce. Všichni si myslíme, že tu budeme napořád. Tak to ale není.

Dovedete si představit, jak systém zlepšit, aby povolání sester bylo atraktivnější?
Myslím, že je velká škoda, že se změnil systém vzdělávání sester. Dříve vycházely ze čtyřleté střední školy a byly to všeobecné sestry se všemi kompetencemi a znalostmi a mohly k lůžku. Teď musí mít vysokoškolské vzdělání. Málokdo potom chce do třísměnného provozu. Navíc si myslím, že dříve byla sestřička pacientem vnímána jinak než dnes, když to srovnám s dávno minulou. Je potřeba tuto náročnou práci ocenit zaslouženým platem, což bezesporu práce setry vždy byla, je a bude.