„Vlaky byly tenkrát přeplněné, neměli se jak dostat do Čech. Cestu jsem zopakovala několikrát v následujících dnech. Většinu lidí jsme dovezli z hranic a velká část jela například do Písku, kde našla zázemí. U nás v Pečkách jsem ubytovala pár lidí u sebe. Tahle aktivita se pak rozrostla a postupně jsem sháněla ubytování pro rodiny v místní ubytovně a u Čechů, kteří nabízeli ubytování u sebe,“ popsala vzpomínky na první dny války.

Jaké byly začátky lidí z Ukrajiny u nás?

Když jsme začínali v Pečkách, projekt Sociálního šatníku teprve začínal. Lidé netušili, kde najít základní pomoc. Nic nebylo. Spousta lidí se na mne obracela s prosbou o pomoc a radu. Bylo to vlastně nonstop, přes den, večer, o víkendech, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Naštěstí nám pomohla místní radnice, která uspořádala sbírky všech potřebných věcí – potravin, drogistického zboží, lůžkovin, vybavení domácností. Velice brzy se podařilo propojit spolupráci s Člověkem v tísni. Domluvilo se setkání příchozích, po kterém vznikla skupina na Telegramu (sociální síť, pozn. red.), kde jsme sdíleli důležité informace a lidé mezi sebou také mohli komunikovat, sdílet informace či kontakty. Tato skupina na Telegramu je doteď stále aktivní.

Co lidé na začátku nejvíce ocenili?

Podpora od města a místních lidí byla neskutečná. Propojení na ubytování, možnost využití Sociálního šatníku, poradenství, kde a co zajistit - tohle vše jsme díky městu věděli. Oproti okolí to byla opravdu velká pomoc. Spousta lidí dorazila bez věcí, jen s igelitkou, neuměli jazyk, nevěděli, kam mají jít, kde budou spát, jak seženou léky. Pro některé to bylo opravdu těžké.

Kolik sem dorazilo lidí?

Do Peček a okolí přijelo přes 90 lidí. Většina dodnes komunikuje přes skupinu na Telegramu, ale spousta lidí je také stále mimo tuto skupinu. Ve škole je 45 dětí a dohromady tu bude přibližně 150 lidí. V kontaktu jsme se stovkou z nich. Je těžké se dopočítat, kolik je přesný počet ukrajinských občanů. Hodně lidí se také již vrátilo domů. Někteří se ale po čase vrací sem, zpět do Peček. Vedle domu jim vybuchne raketa nebo v jejich městě neteče voda a nejde elektřina. A tak se rozhodnou vrátit k nám.

Sociální šatník stále funguje?

Funguje a lidé ho občas využívají. Hodně lidí ale pracuje, vydělává si a již ho tolik nevyužívá.

Jak jsou na tom tito lidé dnes?

Dnes už nikdo nebydlí v provizorním bydlení. Všichni si našli ubytování, nemají problém s lékaři, s pediatrem. Děti chodí do školy. V Pečkách máme štěstí, že díky nasazení bývalé paní místostarostky Ivety Minaříkové Dvořákové problémy jako jinde nemáme.

Jak to mají s prací?

Většina pracuje. Spousta lidí našla práci přímo v Pečkách, další dojíždějí do Prahy, Velimi, Poděbrad či Kolína. Skoro nikdo ale nepracuje ve svém oboru či na úrovni své kvalifikace.

Fotogalerie: Válečný konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem

Kdo tu vlastně je?

Většina jsou maminky a babičky s dětmi.

Jak se tu cítí?

Všichni říkají, že se chtějí vrátit domů. Ale vědí, že to bude těžké. Někteří se byli podívat zpátky doma, ale byl to pro ně šok. Neustále zní sirény, na mobil chodí varování před nálety…. Někteří se reálně nemají kam vrátit, protože jejich dům již nestojí. Jiní bydleli v bytovém domě, ve kterém výbuch rakety vyrazil všechna okna a dveře.

Co nejtěžší jste zažila?

Nejtěžší bylo, když umřela jedna paní. Dorazila sem s přítelem, oba měli slovenské vízum. Než vyběhali správné papíry, žena porodila v Kolíně dítě a 14 dní na to zemřela. Bylo to hodně složité, tatínkovi se ale podařilo zajistit poručnictví a teď na jaře snad doběhne soud, který to celé uzavře.

A bylo naopak něco, co vás pobavilo?

Zorganizovali jsme výlet pro ukrajinské děti. Dorazilo 45 dětí. To byla sranda. Nikdo takový počet nečekal, ale o to víc to bylo fajn. Bylo kolem toho hodně zmatků, všichni telefonovali, nemohli najít místo srazu. Ale byla to zábava.

Co byste dál chtěla dělat?

Vůbec nevím, mám za sebou krizi, deprese z tlaku a ze všech těch lidských příběhů, stále mám problémy každou noc spát. Ale teď to je už v pohodě. V krizi jsem si vzala dovolenou a Člověk v tísni mi zajistil psychologa, který mi s tím tlakem pomohl.

A co ostatní?

Jsou smíření s tím, že je válka. Chodí do práce, chápou, že tu nikdo zadarmo nic nedostane. Začleňují se.

Jak bude dále pokračovat vaše činnost a spolupráce za Člověka v tísni?

V současné době již v Pečkách není tak aktivní spolupráce s radnicí. V Sociálním šatníku jsem jeden den v týdnu. Ostatní dny jsem terénním pracovníkem v Kolíně. Na tomto jsem se domluvila s Člověkem v tísni.

Co bude třeba podle vás do budoucna v rámci spolupráce s radnicí?

S radnicí spolupracujeme od začátku války a pokračujeme i nadále. Vzhledem k tomu, že se ale v průběhu doby naše práce i podmínky uprchlíků mění, tak jsme se postupně dopracovali k tomu, že není potřeba, abych ve městě byla po celý týden, a budu k dispozici i v Kolíně, kde vnímáme, že je naše podpora důležitá. Jsme rádi, že spolupráce s místní radnicí pokračuje i nadále. Sám pan starosta potvrdil, že šatník nezavře a stále budou pomáhat Ukrajincům. A já stále budu jeden den v Pečkách v Šatníku. Je třeba také stále komunikovat s lidmi přes skupinu na Telegramu. To je informační kanál, kterým předávám aktuální informace o zákonech, vyhláškách, kontakty na doktory, dění ve městě pro všechny příchozí občany z Ukrajiny. Tento nástroj pro komunikaci je stěžejní a důležitý pro další kvalitní život lidí zde a i díky tomu není potřeba takové zapojení místní samosprávy.

Myslíte, že přijdou do Čech další lidé?

Teď jsem byla řešit svoje doklady v Kyjevě. Patnáct minut poté, co jsem vystoupila z vlaku, vybouchla raketa u nádraží. Není tam bezpečno. Oficiální úřady na Ukrajině se obávají, že přijde druhá uprchlická vlna z Ukrajiny, i když všichni doufáme, že k tomu nedojde.

Jak lidé vychází finančně?

Ti, co pracují, již žádné dávky nemají. Co se týče nájmů, tak majitelé bytů ještě stále mohou žádat o příspěvek na solidární domácnost. Přesto většina lidí nebude mít problém poté platit regulérní nájem. Někteří ho platí už dnes a podporu nežádají.

A jak to bude s těmi, kdo práci nemají?

Uprchlíci mají nárok na jedinou dávku, a to humanitární. Ta je prvního půl roku ve výši 5000 korun a následně se snižuje na částku životního minima. Ti, co si budou prodlužovat vízum, musí doložit ubytování, pracovní smlouvu a budou muset začít pracovat.

Odchází někteří lidé dál?

Jedna rodina nedávno odjela do Rakouska. A ti, co se vrací ze západu sem, tak vědí, že tady znovu podporu nedostanou.

A jak to mají s češtinou?

Děti mluví skvěle. Často děti učí svoje maminky češtinu. Kurzy češtiny se zastavily. Postupně o ně zájem upadl. Ale bylo skvělé, že je čeští dobrovolníci zorganizovali.

A na závěr: co vám dělá radost?

Radost mi dělá, když lidem například pomáhám s vyřízením dokladů. Podaří se vyřešit jednání na úřadech, na policii. Že se podaří vyběhat papíry a babička už dostane recept na svoje léky. Když vidím hmatatelné výsledky svojí práce. Na kolínském úřadě už mne znají a vědí, s čím přicházím. Nejvíc mne nemají rádi na cizinecké policii. Tam tak vřelí nejsou. Ale jsou hodní a pomáhají řešit problémy, co to jde. Ale stejně se pak stane, že se podaří získat vízum pro jednoho starouška a druhý ho nedostane.

Autoři: Šárka Taxová, Tomáš Vodička