Iryna žila v Záporoží. Když začala válka, ukryla se s dcerou nejdříve v podzemních garážích. Posléze u svých blízkých. Nakonec nastoupila do evakuačního vlaku do Lvova. Náročná cesta trvala 24 hodin. Její cesta příjezdem do Lvova ale zdaleka neskončila.

Proč jste se rozhodla, že z Ukrajiny odejdete?

Ve Lvově jsme s dcerou spaly ve škole a byla nám strašná zima, neměly jsme postel, jen deku na podlaze. Další den jsem zjistila, že pojede vlak do polského Přemyšlu. A tak jsem hlavně kvůli Líze chtěla jet. Cesta to byla zase na 24 hodin, záchod byl přeplněný, všude to zapáchalo, ale hlavně, že jsme jely.

Jaké to bylo po příjezdu do Polska?

Tam už to měli zorganizované výborně, dostaly jsme polévku, ještě nějaké další jídlo. Byli tam překladatelé, protože jinak bychom se tam nedorozuměli. Ale samozřejmě naši lidé měli pořád strach. Nevěděli, co je čeká. Všichni měli maximálně jedno zavazadlo, jinak vše nechali doma - včetně mužů.

Jak došlo k tomu, že jste se dostala zrovna do Kolína?

Měla jsem tu jednoho kamaráda, co pracuje v Toyotě. Od něj jsem věděla, že pro nás automobilka připravila pomoc. Takže jsme za ním jely do Žiželic, kde pro nás byla připravená voda, těstoviny, prostě základní potraviny. Nejvíce mě tedy vyděsilo, jak moc jsme po těch dnech na cestách zapáchaly, oblečení jsem pak musela vyhodit.

V Žiželicích pro vás tedy bylo připravené ubytování?

Ano, na ubytovně. Ale moc dlouho jsme tam nebydlely, protože tam bylo strašně moc štěnic. Nikdy před tím jsem to neviděla. Vypadaly jsme hrozně, ale musely jsme vydržet, čtvrtý den po příjezdu už jsem začala pracovat pro místní firmu na výrobu baget jako uklízečka a Líza šla do školky. Díky Toyotě jsme se ale pak přestěhovaly do Kolína.

Od té doby už jste se nestěhovaly? A jak se vám za ten rok změnil život?

Zatím ne. Ale už mám vyhlédnutý byt, tak snad to vyjde. Líza začala chodit do soukromé školky, kde k ní přistupují úplně stejně jako k ostatním dětem. Já momentálně pracuji jako servírka v kavárně Tradice, ale chci si udělat nostrifikaci svého vysokoškolského diplomu, aby byl uznávaný i tady v Česku.

Takže byste se v budoucnu chtěla zase věnovat účetnictví jako na Ukrajině?

Ano, nějakou dobu jsem to studovala, baví mě to. Ale asi to ještě chvíli potrvá a jsem vděčná za práci, kterou teď mám. Majitel Tradice pan Pokorný mi moc pomohl a jsem mu za to vděčná.

Chápu správně, že tu chcete už do budoucna zůstat?

Zatím máme vízum strpení, až válka jednou skončí, budeme se muset do dvou měsíců vrátit. Takže asi budu muset žádat o pracovní vízum, ale zůstat bych tu už chtěla. Je nám tu hezky a vůbec nevím, jak bude Záporoží po válce vypadat.