„Nejvíce si vážím té energie. Sousedé se zvedli z gauče, vypnuli televize a šli třeba zedničit, což nikdy předtím nedělali,“ popisuje 28letý starosta velkooseckého Sokola David Kratochvíl.

U stolu sedí společně se svým zástupcem Zdeňkem Hübstem a „pravou rukou“ Barborou Polákovou. Už to je malý zázrak, před třemi roky byly dveře sokolovny zavřené na pět západů. Čtvrt století uvnitř „fungovaly“ podivné sklady, po parketách se proháněli maximálně hlodavci a v kruzích se houpali holubi.

„Bylo nám líto už toho odkazu. V roce 1934 neměli místní kde cvičit, posbírali proto mezi sebou 150 tisíc korun a postavili sokolovnu,“ vypravuje Kratochvíl. Vše se tedy opakuje jen rozpočet je jiný. „Máme co dělat, abychom se vešli do milionu a 200 tisíc. Děláme vše znovu – odpady, elektriku, topení, omítky…“

Úkol první. Získat vliv

Nejhorší byla ta bezmoc na začátku. Moc chcete, ale chybí vám vliv. „Museli jsme se dostat do vedení Sokola. Dokázat, že nejsme nějací ožralové, co se chtějí bavit a v budově si plánují otevřít pouze sklípek,“ popisuje Kratochvíl. „V Oseku je jen školní tělocvična, jinde se nedá cvičit. Chtěli jsme sem natáhnout děti, rozpulzovat život,“ zdůrazňuje Hübst. „Tělocvična má navíc malou kapacitu. Reprezentativní místo pro „setkávání se“ potřebuje každé městečko,“ doplňuje Poláková.

Rekonstrukce začala (nesměle) ještě v době, kdy naši hrdinové neměli v Sokole rozhodující slovo. Jenže… „Pořád se něco schvalovalo, neviděli jsme do peněz, do ničeho,“ vypočítává Kratochvíl. Teď už přehled mají. „Trvalo rok, než jsme zjistili, kde žádat o granty,“ přiznává.

Největším sponzorem je obec. „Dříve spolu Sokol a Velký Osek vůbec nekomunikovaly, šly proti sobě. Díky vstřícnosti starosty Drahovzala se vztahy urovnaly,“ pochlubí se Kratochvíl. „Na úřadě se zalíbila naše vize. To, že chceme spojit celé městečko. Ne pouze sokolové a kdo nemá průkazku, tak dovnitř nesmí,“ líčí Hübst.

Práce nikdy neustávají

První prostředky získali od kolínské automobilky. „Od těch 180 tisíc se všechno odpíchlo,“ míní Kratochvíl. Drobní sponzoři přidali dalších 100 tisíc. Sedmkrát větší částku věnovala obec. „Bez ní by to nešlo,“ děkuje. Pořád se však ani zdaleka nepohybujeme v částkách, které by dovolily téhle partě zasunout ruce do klína. „Cirka 60 lidí sem chodí pracovat,“ prohodí Poláková.

Kde se vzali? „Zblbli jsme je,“ zazní se smíchem. Někdo prý do sokolovny zavítá denně, druhý jednou za týden. Díky tak velkému počtu lidí rekonstrukce neustává. Navíc jsou třikrát týdně odpolední brigády. V sobotu a v neděli se jede po 10 hodinách!

Nelze zvolnit, už v listopadu se otevírá. „Upletli jsme na sebe bič. Máme nasmlouvané týmy, které chtějí cvičit. Bude to na krev,“ vzpomene Kratochvíl oddíly šermu, stolního tenisu, baseballu, všestrannosti a mažoretek. „Já bych spíš použil termín s odřenýma ušima,“ rozvíjí téma Hübst. Ještě se totiž musí „dotáhnout topení, doťuknout elektrika, doladit stropy a vymalovat…“ Někdo by se lekl, tahle parta má pro strach uděláno. „Stali se z nás týmoví hráči“ dodávají unisono.

Miroslav Tyrš by se zkrátka zaradoval: v sokolovně ve Velkém Oseku už nikdo nemyslí jen na sebe. Generace se spojily a vytvářejí něco výjimečného.