Za několik okamžiků se do prostor zámku vydala první letošní skupina na noční prohlídku. Tedy takovou, kde na cestu svítí jen svíčky. Lidé si tak sice nemohou úplně dopodrobna prohlédnout vše, co je na zámku k vidění, ale zato si užijí nezaměnitelnou atmosféru, která je vrátí do doby, kdy na zámku opravdu žilo panstvo.

Hned v první místnosti, která je správcovskou kanceláří, se hosté seznámili s majiteli zámku. Viděli dokonce podobiznu jednoho z nich a dozvěděli se, co zdejší pán dělal. Lea Hniličková nezapomněla historii zasadit do širších souvislostí.

O místnost vedle, v bílé kuchyni, pak přítomné zkoušela ze znalostí. „Myslíte, že pán tu mohl jíst brambory?" zněla první otázka. Dle toho, kdy se začaly pěstovat, prý určitě ano. Jenomže naši předci považovali tento pokrm jako něco nečistého a brambory pěstovali pouze jako okrasnou květinu. A co oblíbené pusinky, na které je potřeba cukr? Ano, tak ty si prý místní panovník dát mohl. Ovšem snad prý pouze on. Poddaní nebyli tak bohatí, aby si mohli dovolit kupovat homole cukru, který byl tehdy velmi drahý.

O zbraních ve zbrojnici, která však dřív prý byla v prostorách kasy, Lea Hniličková moc hovořit nechtěla. „Raději bych, kdyby se proměnily v hudební nástroje," vzpomněla na známý český film. To se však nepodařilo, a tak stejně jako pokaždé, když provází zámkem, seznámila návštěvníky s tím, na co se jednotlivé zbraně používaly. Které byly na lov zvěře a které na souboj s protivníkem? Žádný z přítomných netipoval správně, prý máme moc humánní vzdělání.

To už se ale přesouváme o místnost vedle, kde na nás mělo čekat překvapení. Nový majitel zámku tu měl zahrát na housle. Bohužel však musel odjet. Náhradou za živou hudbu tak byla reprodukovaná šestá symfonie. V místnosti plné obrazů se s námi průvodkyně Lea Hniličková rozloučila, aby výpravu předala svému kolegovi. V dobovém oblečení všechny přítomné ve sklepních prostorách vítal Jiří Košík. Vyprávěl, jak sloužil pánovi a jak se dostal právě do kuchyně. Hovořil o tom, jak s dalším služebnictvem spal na nepohodlných lavicích i v jejich okolí, v chladném prostředí, které mohli vlastně nyní všichni okusit na vlastní kůži. Nezapomněl příchozím ukázat místní vězení a zmínil se také o tom, že pokaždé, když se pán vrátil domů, služebnictvo to cítilo. Ano, nedaleko se totiž skrývá takzvaný „prevét".

Po upřímném smíchu se lidé vydali podívat do staré lednice, která se plnila ledem z nedalekého rybníka. Pak už služebník a kuchař zavedl prohlídku do černé kuchyně. Ta byla osvětlená svíčkami, stejně jako další prostory, ale navíc tady byla roztopená pec. Zkřehlí lidé se tak právě u ní ohřívali. Přitom poslouchali, co se tu vařívalo a jak se tu v nedávné době opět upekl pravý radimský chléb. Poté, co se všichni podívali také do místnosti, kde se bouralo maso, se s nimi sluha místního pána rozloučil. Prý musí jít spát, jelikož zítra brzy ráno veze pána do Prahy. A to je cesta dlouhá. Zatímco návštěvníci zámku odešli nádvořím pryč z téměř pohádkového večera, Lea s Jiřím se vrátili zpět do svých rolí. Čekalo na ně totiž ještě několik skupin návštěvníků renesančního zámku, kteří si nenechali ujít noční prohlídku za svitu svíček.