Tentokrát na dovolenou v dřívějších dobách vzpomíná čtenářka Lenka Loudová.

Na dovolenou k moři jsem v době mého dětství, v 70. letech, jezdívala s rodiči vlakem do Bulharska. Cesta obvykle trvala 2 dny a 2 noci, dobu zpoždění nepočítejme, a byla dostatečně dlouhá na to, abych si s dětmi z jiných kupé do sytosti zahrála Člověče, nezlob se, Černého Petra a Prší… Spaní ve vlaku už bylo samo o sobě velkým dobrodružstvím, obzvláště když jedno kupé pro 6 osob obsadily 2 rodiny s různým spánkovým režimem.

Na nádražní nástupiště naše rodinka dorazila s kufry plnými konzerv a kempingového nádobí, s nafukovacími lehátky a nezbytným míčem, spacími pytli. Můj otec míval hlavu ozdobenou slaměným kloboukem a vždycky se snažil se skamarádit s průvodčím dříve, než vlak vyjel. Na cestu nesměla chybět limonáda Pompela prodávaná v plastových kelímcích.

V konečných destinacích Albena, Pomorie a Slunečné pobřeží jsme byli tehdy ubytováni, stejně jako další Čechoslováci, v kempech. Matka vždycky před rezervací dovolené na schůzi ROH udělala menší scénku, takže jsme měli k dispozici chatku, samozřejmě že bez sociálního zařízení. Vařič tam ale nechyběl, takže bylo víc než jasné, že příští 2 týdny bude obědové menu sestávat buď z rizota, vepřového masa ve vlastní šťávě s bulharským bílým chlebem nebo hovězího guláše s kolínky. K večeři lančmít.

Z takové konzervované stravy sice nikdo neonemocněl, ale po týdnu se už nechtělo obědvat ani otci.

Nedokázala jsem ocenit spoustu rajčat a okurek a broskví a melounů, a to ani přesto, že se jejich výskyt v naší tehdy socialistické vlasti omezil jen na prázdninové měsíce.

Pohrůžka: „Jestli nedojíš lečo, nepudeš do vody!" mě často doháněla k slzám.

Zmrzlina byla nuda, jen jeden druh velmi sladké husté hmoty, zato s umělohmotnou lžičkou, těch jsem nasbírala za pobyt hodně.

Tehdy byl ochranný faktor opalovacího krému neznámým pojmem. Matka sebe a mě každé ráno natřela silnou vrstvou Pracovní masti Indulona, jak bylo napsáno na tubě. Dobu pobytu na slunci vůbec neřešila a opékala se i během poledne. Tátovi se pravidelně na kůži objevila solární vyrážka, kterou nazýval „pupínky" a večer se mazal slunečnicovým olejem, nebo kyselým mlékem, které kupoval v nedalekém obchodě. Nepamatuji se, že by rodiče dodržovali pitný režim během dne, ale večer chodili na pivo, o jehož chuti otec hovořil s despektem.

Černé moře bylo teplé, mělké, se spoustou řas. Koupání a sbírání mušlí mě dokonale zaměstnalo. Žádná „animátorka" nebo plavčík! Stačil pokřik obezřetného otce: „Vypadni z tý hloubky!"

Tátovi se sloupala spálená kůže, došly tuby Indulony a konzervy. Znamení, že se jede domů.

Jo, a fotky? Z vypůjčeného foťáku na černobílý kinofilm vyvolal soused v koupelně až na podzim.