Nakonec jsem se k severské chůzi přeci jen dostala. Novou energii do žil mi vlila lektorka Petra Zápotocká, která si se mnou dala schůzku v příjemném prostředí kolínského lesoparku Borky. Pro začátek mi hole půjčila, abych je hned nemusela kupovat a po pár radách jsme mohly vyrazit.

Hned na začátku jsem se dozvěděla, že jestli si někdo myslí, že prostě vezme hole a půjde, mýlí se. „Střed těla musí být zpevněný, bříško zatažené, ramena od uší, hlava rovně a tělo v mírném předklonu,“ chrlí na mě lektorka základní pravidla. A to nemluvím o dlouhých krocích a houpavé chůzi. Opravdu to není jen tak, začít s Nordic Walkingem. Chvílemi si připadám jako robot a věřím, že právě v tuto chvíli by byla trefná hláška, kterou lidé při Nordic Walkingu často slýchají: „Kde si nechala lyže?“ Většina kolemjdoucích se však maximálně pousměje a nepozastavuje se nad mým zatím ještě lehce nemotorným stylem chůze.

Zastavujeme se na konci stezky u tenisových kurtů. „Důležité je si protáhnout tělo,“ vysvětluje Petra Zápotocká. Po drobné rozcvičce pokračujeme dál. Lektorka mi neustále připomíná, abych měla zatažené břicho a ramena od uší. Pokaždé znovu se přistihnu, jak rovnám záda.

Napoprvé je věcí, na které je třeba dávat pozor zkrátka moc. Po několika kilometrech zastavujeme, abychom své tělo také posílily. Celkem dvě posilovací zastávky dají zabrat mým svalům na břiše, hýždích i lýtkách. K jednotlivým cvikům používáme hole nebo lavičky v okolí. Musím uznat, že jednoduché to tedy není.

Nordic Walking není jen o tom vzít hole a vyrazit. Důležitý je správný postojA to nemluvím o tom, že je prý třeba ujít ve stejném tempu asi deset kilometrů, aby severská chůze měla správný efekt. Společně s Petrou jsem jich zdolala sotva šest a myslím, že na poprvé mi to úplně stačilo. 

Na závěr jsem absolvovala ještě nutný strečink a potom přišla zasloužená euforie. Nordic Walking mě nadchl a myslím, že to nebylo naposledy, kdy jsem vyšla do přírody se speciálními holemi.

Nordic Walking

Severská chůze vznikla náhodou. V roce 1988 se v Helsinkách měl konat každoroční tradiční běžecký závod na lyžích. Kvůli nedostatku sněhu se ale závodníci nechtěli spokojit se zrušením závodu a vydali se na trať bez lyží, ale s hůlkami. Z tohoto nouzového řešení závodu se postupem času začala vyvíjet volnočasová zábava a už za pár let podnikaví výrobci přišli se speciálními hůlkami pro „suché“ lyžování. (ebook Petry Zápotocké)