Připravili jsme pro vás další seriál vzpomínek a rozhovorů se zakládajícími členy Občanského fóra, ale i dalších stran a hnutí, jež dohromady vytvořily Demokratický blok města Kolína – vítěze prvních svobodných voleb po čtyřiceti letech totalitního režimu.

„Václav Havel byl pro mě kamarád kamaráda na straně jedné, a osoba, která si zaslouží uznání, na straně druhé," říká Jiří Buřič, jeden ze zakládajících členů Občanského fóra a následně ODS v Kolíně, dvojnásobný kolínský starosta (v letech 1990 – 1994 a 2006 – 2010).

„Tím kamarádem je Joska Skalník a díky jemu jsem se i s Václavem Havlem několikrát potkal. To, že se mu dostalo uznání pomalu na celém světě, je faktem a pro mě zůstane tím, kdo na sebe vzal obrovskou odpovědnost při znovuzrození československé, respektive české demokracie," dodává Jiří Buřič.

Na tehdejší Demokratický blok města Kolína vzpomíná jako na raritu. „Tehdy Občanské fórum kandidovalo v prvních svobodných volbách, ale v Kolíně jsme vytvořili koalici, kde byli zástupci OF, socialistické strany, lidovců a obrozená sociální demokracie," vysvětluje.

Při vzpomínkách na své začátky v politice Jiří Buřič sám sebe označuje jako člověka z ulice. „Byl to impulz té doby. Určitým způsobem jsem byl vychován, můj bratr žil v té době v USA. Pokud máte názor, který se příčí tomu komunistickému, pochopitelně vás příležitost svobody vyprovokuje říct, co si myslíte," vysvětluje. A tak v listopadových dnech roku 1989 začal hovořit v divadle, lidé naslouchali, tleskali.

„Nebyl jsem to jenom já, kdo chtěl svůj názor říct na nějakém fóru. A tím bylo divadlo. Pak se přešlo na náměstí. Výzva zněla ze dvou stran: požadavky formulovali studenti a druhý impuls pocházel z disentu. Stačí si dát dohromady dějinná fakta. 17. listopadu byla srážka na Národní třídě a už 18. listopadu v Činoherním klubu seděli signatáři Charty 77 a připravovali řešení. Tím, že byli osloveni herci a divadelníci, se probudil další impuls," vzpomíná na setkání v Kolíně, ale i v Laterně Magice, v Činoherním klubu, ve Špalíčku.

Gró práce pro něj ale znamenal samozřejmě Kolín. „Nikdo si v té době nemyslel, že bude někdy na radnici. Kooptace přišly teprve později. Zlomové jednání se odehrálo v budově bývalého ROH (dnes odbor dopravy). Byly to spontánní reakce, žádná vypočítavost, ale euforická doba. Pak přišlo lámání chleba, kdo půjde na radnici. Neměli jsme člověka, který by byl kooptován na předsedu ONV. Nikdo se nehlásil, že tam chce jít, nikdo se na to necítil. Oslovil jsem tehdy Vláďu Zemana. To už jsme se scházeli v kulturáku. Hlavním cílem byly svobodné volby. K nim mohlo dojít až poté, co došlo ke změně ve Federálním shromáždění, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem, došlo k průlomu a uznání obrovské občanské síly a komunistům nezbývalo, než tato místa pustit," vypráví Jiří Buřič.

Když se dnes, po 25 letech, podívá zpět, stále zůstává odpovědnost vůči listopadové době. Jen se nějak vytratila původní idea. „Občanské fórum vzniklo proto, že lidé museli být organizovaní, když se chtěli vypořádat s komunistickou ideologií. Spontánnost a výkřiky je jedna věc. Ale systémově převzít odpovědnost a moc můžete pouze organizovaně. Impuls byl zakládat stávkové výbory, občanská hnutí. Tato organizovanost se možná někomu začala i zajídat. Přičítám tomu i vznik hnutí Kolíňáci v roce 1994," soudí Jiří Buřič.

Vývoj v letech 1990 až 1994 sehrál podle jeho slov velmi důležitou roli i v komunální politice. „Lidé, kteří šli svým názorem proti komunismu, byli najednou postaveni do situace, kdy museli převzít veřejnou správu. A to byla velmi obtížná věc. Protože do té doby fungoval totalitní režim a najednou se ti z role protestantů dostali do role, kdy museli tuto povinnost uchopit s plnou vážností. Docházelo k přeměně socialistického hospodářství v kapitalismus. Někdo přišel s určitou formou přesunu majetku, který se najednou odstátnil, a byla snaha převést ho do soukromých rukou. A teď – jak to udělat? Tato doba byla obrovsky nádherná tím, že ti, kteří u toho byli, mohli přesunout majetek ze socialistického do soukromého, nastavit kapitalistická pravidla, určit vlastníky, zadat právo na vlastnictví, na svobodu," vypráví Jiří Buřič.

První změny podle jeho slov nastaly po kooptacích na tehdejší okresní národní výbor. „Bylo třeba odpolitizovat národní hospodářství řízené pravidly okresního výboru komunistické strany. Snažili jsme se převést podniky do soukromých rukou, nastavit tržní hospodářství, nabídku trhu. Tenkrát to znělo zvláštně, ale pravidla nebyla daná, tvořila se v běhu, byla spontánní, platily socialistické zákony. Ale i v tom všem byla svoboda. Nicméně hlavním mottem všech byl odpor proti komunismu, který dával velmi omezená pravidla, a člověk neměl osobní svobodu. Pak přišly první demokratické volby se spoustou emocí, komunisté museli přijmout porážku, jež byla do té doby vnímána jen formálně," popsal.

A co bylo hnacím mottem, když Jiří Buřič poprvé přišel na kolínskou radnici? „Vyhodit komunisty, přijmout nové lidi a z úřadu, který rozhodoval ze své moci, udělat servisní organizaci, která bude lidem ku pomoci. To nebyl sen, tak to opravdu bylo. Zmapovali jsme jednotlivé organizace živené z městského rozpočtu. Byly to molochy, které žily ze své podstaty a z nastaveného systému," vzpomíná Jiří Buřič, který je také autorem myšlenky uznání protikomunistického odboje.

Kolín se díky němu stal prvním městem, které své protikomunistické bojovníky uznalo a rehabilitovalo a symbolicky odškodnilo. „Byla řada lidí, kteří za komunismu trpěli, a my jsme chtěli dát najevo, že si zaslouží uznání," uvedl Jiří Buřič.

Dnes, po mnoha letech strávených v politice, Jiří Buřič soukromě podniká. „Žijeme si svůj život, syn má syna, tudíž já vnuka," říká šťastně. „A stále žiju v domě, který postavil můj děda," dodává s úsměvem. A zda se nehodlá někdy do politiky vrátit? „Někdy občas takovou myšlenku mám, ale… Ne," uzavřel.