Jak jste se vůbec dostala k práci policejní mluvčí?
Byla jsem oslovená vedením, zda tuto práci nechci zkusit, tak jsem souhlasila. I bývalí kolegové říkali, ať to zkusím. Je to zase něco nového.

Jaké musí být vlastně vzdělání pro práci mluvčí? Vím, že v současnosti si policisté musí často dodělávat vzdělání, aby mohli vykonávat svou funkci.
Musím mít policejní školu. Maturita je samozřejmostí.

Jsou nějaké informace, které nemůžete jako policie veřejnosti sdělovat?
Samozřejmě že jsou. Dříve jsem řešila s lidmi konkrétní situace. Práce mluvčí je trochu o něčem jiném.

Jak je finančně práce u policie ohodnocená? Polepšíte si platově přechodem z terénu na práci mluvčí?
Zřejmě si pohorším, protože nebudu sloužit noční služby, ale kvůli penězům jsem do toho nešla.

Neuvažovala jste v minulosti o odchodu od policie? Hlavně se změnou zákona to byl mezi vašimi kolegy častý jev.
Já určitě ne. U policie budu k záčátku února devátým rokem a práce mě stále zajímá a mám ji ráda. Kdo v dnešní době utíká, je podle mě sám proti sobě. Když někdy poslouchám bývalé kolegy, tak nyní svého rozhodnutí litují. Policejní práce je jako každá jiná, musíte jí něco dát. Nikdo si nemůže myslet, že peníze dostane zadarmo.

Kde jste u policie začínala?
Jako řadový dopravní policista v Kolíně. Pak jsem přešla na nehody. Dělala jsem čtyřiadvacítky. Z praxe vím, že průměrně každou hodinu jsme vyjížděli k nehodě, protože se řešily i ty malé.

Nezasahovala někdy práce příliš do vašeho soukromého života?
Většina zaměstnání asi do soukromí zasahuje. Policejní práce není výjimkou. Než jsem k policii nastoupila, tak jsem asi tři dny nespala. Přemýšlela jsem, co ta práce vlastně všechno obnáší. Ve službě máte na boku stále zbraň. Navíc se dá říci, že někdy rozhodujete o lidech. Proto na tu práci musíte být předem připravený. O něco se opřít. Musíte znát zákony a tak dále. Je plno lidí, kteří přestupky dělají neustále a jsou pak druzí, kteří se k tomu dostanou náhodou. To by podle mě měl každý umět rozlišit.

Co na vaše povolání říká rodina?
Nejhorší to pro mne bylo, když jsem jezdila studovat do Jihlavy. Přes týden jsem byla pryč, domů jsem jezdila jen na víkend. Pokaždé, když jsem tehdy v neděli odjížděla, děti se nemohli se mnou rozloučit. Nebylo to vůbec jednoduché. Trvalo to rok. Nyní už jsou děti starší, už je to jiné.

Máte v paměti nějakou nehodu, u které byste raději jako policista nebyla?
Bohužel ano. Vždy šlo o děti. Jednalo se o smrtelné nehody. Ve všech případech je hrozné, dívat se na rodiče obětí a mluvit s nimi ihned po tragédii.

Nemrzí vás, že jste přešla z práce v terénu do kanceláře?
Je to rozdíl. V terénu to samozřejmě bylo více různorodé, v kanceláři zase klidnější. Vše má své pro i proti.

Jednali s vámi provinilci jinak než s policistou mužem?
Já se snažím s každým vyjít v dobrém. Je to ale o lidech. Někdo si byl vědomý toho, že udělal chybu a ještě byl arogantní. Jiný zase dokáže svou chybu přiznat. Je pak jedno, jestli mluvíte s ženou nebo mužem.