Kronikářce totiž nic neuteče. „Rodina se mi směje, že u sebe stále mám notýsek a vše si zapisuji,“ pousmála se.

A z jejího vyprávění je naprosto jasné, že za ty roky bylo skutečně o čem psát.

Kroniku začala psát společně s bratrem

Popovídali jsme si o tom, jak se vůbec ke kronice dostala. „Začalo to v roce 1960, kdy jsme s bratrem začali psát první kroniku, která mapovala historii obce Krymlov,“ vysvětlila. Tím se rozumí historie od prvních písemných památek až do roku 1945, později pak do roku 1960.

Jako prameny pak používali obecní archivy, ale i staré kroniky. „Můj dědeček byl za Rakouska Uherska starostou, takže jsme po něm našli knihu psanou ještě švabachem. Ta nám v našem bádání moc pomohla,“ vzpomínala kronikářka.

Dělala poznámky celý rok, do knihy psala až poté

S bratrem tedy položili základní kameny budoucí série kronik. „Dělala jsem poznámky, bratr mi pak text pomohl učesat. Až poté jsme ho zanesli do kroniky,“ vysvětlovala postup prací. „Po prvním dílu jsme takto chtěli pokračovat, ale bratr nečekaně zemřel, takže to zůstalo na mě,“ řekla smutně.

Do obecní kroniky se ale rozhodla zanést i události republikového nebo světového významu. „Někdy se nedělo nic až tak hodného zapsání, tak jsem pro kontext použila i významné události,“ řekla Zdeňka Karbůlková.

Také popsala, jak se vlastně taková kronika píše. „Základem je systém poznámek, pak se upraví a zapíšou až rok zpětně,“ vysvětlila. A co vše pozorovala? „Sledovala jsem, jaké ten rok bylo počasí, co se událo zajímavé a také co se kde šustlo,“ usmála se. Kolikrát jí i tipy dávali její samotní známí a kamarádi.

Nechybějí fotografie z rukování na frontu

Součástí kroniky jsou ale také fotografie, ty rané pochází z první světové války, kdy se muži vydávali na frontu. Kronika také obsahuje seznam těch, kteří rukovali, památník stojící uprostřed Krymlova pak smutně doplňuje, kdo se už nevrátil.

Kroniky ale nejsou jediným literárním dílem, které Zdeňka Karbůlková napsala. „Můj vnuk si pro promoční práci zvolil život lidí za první republiky a potřeboval někoho, kdo by mu o tom vyprávěl,“ usmála se. Bylo tedy nasnadě zvolit si babičku. „Pomohla jsem mu s tím, že jsem své paměti sepsala. Rodina mi je pak v příležitosti mých narozenin dala do tisku,“ pochlubila se knížkou.

Kamarádka pomáhala kroniku ilustrovat

Kromě textů jsou ale jednotlivé svazky doplněny ilustracemi. „Moje kamarádka z nemocnice uměla kreslit. Když jsme se takhle setkali, přinesla jsem jí barvičky a poprosila, aby mi podle popisu kroniku vyzdobila,“ řekla.

A kamarádka tak učinila a doplnila historickou knihu krásnými kresbami. „Když ale umřela, obrátila jsem se na zetě, aby mi alespoň krasopisně nadepsal rok,“ zasmušila se.

Nejhorší roky byly pro obec ty okupační

Když byste se Zdeňky Karbůlkové zeptali, na jaké roky vzpomíná nerada, a nad kterými se usměje, chvilku bude přemýšlet. „Nejhorší roky byly za okupace,“ řekne po chvíli. Pro obec to nebylo, stejně jako ve zbytku republiky, vůbec jednoduché. Ale i tady se dá získat vtipná historka.

Paní učitelka olešské mateřské školky ji pozvala, abych dětem vyprávěla o okupaci. „Tak jsem jim řekla příhodu, jak jsme před Němci ukrývali krůty,“ řekla.

Uschovali je před kontrolou do nápovědní budky divadla ochotníků, ve kterém účinkovala. „Když Němci dělali prohlídku, jeden z nich skrýš otevřel. Chvilku se nic nedělo, a potom všechny krůty v jeden moment natáhly krky,“ smála se.

Co se dělo potom? „Naštěstí to zaklopil a nic neříkal,“ oddechla si i po letech.

O Sokole a obecních událostech se psalo nejlépe

A nejlepší rok? „Těch bylo více. Byla jsem zapálená Sokolka, dokonce jsem i vedla oddíl. Všechny sokolské slety, ale také vesnické máje nebo besídky… To jsou krásné vzpomínky, které byla radost zaznamenávat,“ uzavřela náš rozhovor devadesátiletá kronikářka Zdeňka Karbůlková.