„A teď už říkám, že já jsem doma tady, kdežto vy jste tam, ve vaší současnosti, a tedy mé budoucnosti…“

V patnácti letech už šel do tanečních kursů v dědečkově fraku, s „monoklem“ na nose a s hůlčičkou v ruce.

Jako student pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové už běžně chodil v elegantních šatech dle střihu třicátých let.

Dnes ani jiný šatník nevlastní a obklopuje se rád i dalšími věcmi běžnými v dekádě, kterou prociťuje jako svou, byť ji reálně nikdy neprožil - v dávných letech 1928 až 1938.

Deset zaslíbených let 1928 – 1938

„Naše první republika vznikla sice už v roce 1918, ale nějakých těch deset let trvalo, než jsme se vymanili z životních stereotypů rakouského mocnářství. A rokem třicet osm své prožívání té doby končím, protože se nechci dočkat následných traumat z Mnichova a kapitulace, která poznamenala ducha a sebevědomí převážně mužské populace až do vaší současnosti. Vracím se tedy zpět k roku 1928 a – o deset let starší – prožívám a objevuji onu dekádu znovu.“

Cítíte se zdráv?

Pokud se strachujete o duševní zdraví pana Michálka, pak naprosto zbytečně. Jeho vcítění se do let minulých nijak nezastiňuje vnímání „naší“ doby. Je úspěšným architektem, používá mobilní telefon i počítač. Živí rodinu, která mu jeho hobby toleruje. Sám sebe bere s nadhledem a s úsměvem: „Používám divný psací stroj, který má před sebou televizi…“

Dneska frčí Běhounek

Jeho největším požitkem zůstává hudba, u které to všechno začalo.

A co „u něj“ zrovna frčí? „Přece Kamil Běhounek, úžasný harmonikář, to musíte slyšet. Nebo orchestr Gramoklubu, jasná jednička. A potom samozřejmě nejnovější americké šlágry a ti tři králové – Goodman, Ellington, Basie.“ Tomáš Michálek zkrátka vnitřně prožívá léta, která my známe jen z filmů pro pamětníky.

Před tímto biografem ale varuje: „Moc naší reality neuvidíte, spíš jsou to pohádky, jaké ostatně znáte i z vaší produkce. Doporučuji snad jen Lidé na kře s Lídou Baarovou z loňského roku, nebo Panenství, to je letošní film…“