„Do skautu jsem vstoupil v pětačtyřicátém roce, to jsem chodil do obecné školy. Skončila válka, nám bylo deset let a hledali jsme nějaké to dobrodružství a ideály. Později jsem tam přivedl i manželku. Když se po zákazu v šedesátém osmém roce skaut zase obnovil, jeli jsme na první tábor už jako rodina. Synovi bylo tehdy šest a dceři osm let,“ vzpomíná dnes kapitán vodních skautů Poutníci a, než zanikla, i šéf kolínské skautské rady.

Oním synem byl Jaromír Kupr mladší, známý taneční mistr, jehož dva kluci, šestnáctiletý a jedenáctiletý, už dnes oba také oblékají modrý kroj vodních skautů.

„Neustále jsem byl mezi dětmi, manželka tam našla spřízněné duše, od roku 1991 jsme prožili patnáct táborů, které byly nezapomenutelné. Letos poprvé jsme nejeli,“ odpovídá na otázku, co mu skautská léta přinesla.

„Začínala jsem jako kuchařka, na prvním táboře mi bylo šestadvacet let a než skaut opět zakázali, tak na posledním jsem vařila pro osmdesát lidí,“ rekapituluje Markéta Kuprová, která coby pracovnice kolínské nemocnice po revoluci pomáhala i jako zdravotnice. „Po listopadu 1989 jsem na tábory jezdila jako zdravotnice a kuchařka v jednom,“ usmívá se. „Nejkrásnější je, když dnes potkám třicátníka, který má třeba vysokoškolské vzdělání, já si ho pamatuji jako malého skautíka a on se dodnes hlásí. Stejně jako všichni, se kterými jsem se kdy potkala,“ uzavírá a jde se připravit na slavnostní nástup, který organizuje její manžel.

Vedle dalších dříve narozených je i několik šestnáctiletých vedoucích a pod nimi s vlajkami ti úplně nejmenší, několik z nich nemá ještě ani složený svůj skautský slib. Důkaz toho, že skautské hnutí i přes všechna lákadla, která dnešní doba mladým nabízí, má pořád co říci a čím je přitáhnout.