Momentálně dokončuje nové cédéčko s názvem Řekni, že je nebe. Vyjde v říjnu, pojede se k němu šňůra po východních Čechách, vyjde i DVD 1000. koncertu v Lucerně. V přípravě je i zpěvník v rámci vánočních koncertů. „Spousta lidí si chce zazpívat a zahrát doma nebo u táboráku a píší, abych jim poslal akordy, a já nestíhám všem vyhovět,“ říká Jakub Smolík.

Čas letních dovolených pominul, u Jakuba Smolíka míjel pracovně. Přestavoval domek v Hradových Střimelicích, zajde občas na mariáš k Petru Jandovi, který pobývá na Propasti. Ve Střimelicích hodlá bydlet natrvalo. „Ondřejov, Jevany, to je moc krásný kraj, bydlel jsem tam s rodiči. Projel jsem celý svět, ale tenhle kraj bych neměnil,“ přiznal se. Jakub Smolík je rodákem je z Domažlic, ale v Kolíně studoval na průmyslovce. S kamarádem se v polovině 70. let zúčastnil Zpěváka Polabí, což byl start na festival Mladá píseň do Jihlavy, kde poprvé „čichl“ k profesionálnímu zpěvu. „Dřív jsem na Kolínsko zajížděl častěji, chodil jsem hrát tenis s kamarádem Jardou Malým, ale pak jsem toho kvůli zranění ruky nechal a začal jsem boxovat. Thajský box mi vážně pomáhá, chodím dvakrát, třikrát týdně. Mám v Kolíně spoustu známých a starých lásek. Za školních let jsme chodili randit z internátu hned u průmyslovky naproti do parku. Ten prostě neměl chybu. Naproti je ekonomka a vedle u kláštera býval internát holek ze zdravotky. A samozřejmě gympl taky nedaleko. Pro holky z různých škol jsme měli i zkratky, které snad ani nemůžu říct. No… možná, něco málo… no tak dobře… Tak třeba my jako průmka jsme byli DPPP, tedy družstvo pro potírání panenství, ekonomka byla DRUPOL – družstvo pohlavní lačnosti - a zdrávka? Ne to už vážně prozradit nemůžu,“ smál se zpěvák.

Asi nejvíc se podle svých slov stýká s bývalým třídním profesorem Jaroslavem Procházkou. „Na průmce mi strašně moc pomohl, bez něj bych nevystudoval, skutečně, byl na mě jak pes, a to mi strašně pomohlo. Až postupem času to samozřejmě dokáže člověk pochopit, tehdy jsem mu nemohl přijít na jméno. Je zvláštní, že ten člověk se vůbec nezměnil. Už ve třiceti letech vypadal bez vlasů tak jako teď. Když jsme měli po letech sraz, vypadal z nás všech nejmladší. Měli jsme ho v salónku, já přijel později, otevřel jsem dveře a řekl – promiňte – protože jsem ani jednoho ze spolužáků nepoznal. Příští rok by měl být zase sraz, těším se,“ říká a dodává, že má dodnes spoustu kamarádů i po vesnicích v okolí, v Kutné Hoře, Čáslavi.

A zbývá mu v pracovním vytížení čas na nějaké koníčky? „Mým největším koníčkem je jedenáctiměsíční dcerka Petruška, pojmenovaná po mamince. Moc si to otcovství užívám, ve dvaceti by si to člověk tak nevychutnal, takže opravdu, pokud mám čas, věnuji ho jí. Není čas na motorku, ale na rodinu se snažím najít času co nejvíc. Dcerka už začíná chodit, říká máma, táta, bába, dává pusinky, takovéhle chvíle jsou pro mě největší odměnou,“ uzavřel.