Místní ihned spekulovali, že psíky nějaká lidská hyena hodlala prodat na nedělním zvířecím trhu ve Štítarech u Kolína. Nepovedlo se, a tak je prostě cestou zpátky vyhodila z auta do škarpy. Podobného názoru jsou i pracovníci kolínského útulku, kam se dvě štěňata dostala.

Třetí vyděšené zvíře se pracovníku útulku Pavlu Světinskému nepodařilo chytit, bálo se přiblížit i ke svým sourozencům, rychlostí blesku zmizelo do lesa. Nyní v útulku čekají na telefonát, zda se psík objevil, aby se o odchyt pokusili ještě jednou s pomocí uspávacího prostředku.

Dva psíci, kteří už bydlí v jednom útulkovém kotci, dostali jméno Paf a Pafina. Jsou stále vyděšení, ale fenka už trochu jedla a oba se postupně vzpamatovávají ze strachu, který prožili. „K adopci by měli být po očkování o víkendu,“ uvedla vedoucí útulku Alice Kubíčková s tím, že psíkům je kolem sedmi měsíců. „Starosta Konárovic Aleš Kratochvíl se zachoval naprosto úžasně, o štěňata se postaral a kontaktoval nás,“ nezapomněla na pochvalu.

Neobyčejné ráno se třemi psími krasavci a snad s dobrým koncem

Bojím, bojím. Nechte mě být! Jako kdyby tuto větu chtěli nahlas říct tři psí zřejmě sourozenci. Přitom netušili, že právě my jim chceme v čele s Pavlem Světinským z kolínského útulku pomoci. Ale není se co divit. Vždyť zřejmě celou noc prožili pod širým nebem. Bez jídla, pití, možnosti se ohřát.

Ale popořádku. Po osmé hodině ráno volá do redakce Kolínského deníku starosta Konárovic Aleš Kratochvíl, abychom přijeli. „Proč?“ ptáme se. „Tohle jste dlouho neviděli,“ odpovídá s tím, abychom si nezapomněli vzít foťák.

Bohužel, jak později zjišťujeme, má pravdu. Před obecním úřadem už stojí auto kolínského psího útulku. „Že by nějaké problémy se psem?“ Nemýlíme se. Ovšem tentokrát opravdu nejde o nějakého neochočeného „raťafáka“, který by pobíhá po vsi a ohrožuje kolemjdoucí.

„Musíme autem,“ nabádá starosta. Vyrážíme několik stovek metrů za obec. Zastavujeme. „Tak tady to je,“ ukazuje na silniční příkop. Při pohledu do trávy se nám tají dech. „Vidíš to?“ ptá se mě kolega. „Vidím,“ odpovídám. Jiná slušná slova mě v té chvíli nenapadala. Ve vysoké trávě leží schoulená a třesoucí se tělíčka krásných zrzavých kokršpanělů.

Někdo je tam jednoduše odložil a ponechal je svému osudu. Ale teď už bude dobře, říkám si. Jen mě tak napadá, co za člověka, který se takto zachová ke třem roztomilým tvorům, to mohlo být? Raději snad ani dále nepřemýšlet. Napadají mě různá slova…