Poslední hodina v pololetí byla jiná než ty ostatní. „Nejprve vám zadám úkoly," řekl Jan Němec s tím, že si děti mají jednotlivé strany kroužkovat. „Já si to budu pamatovat," svěřila se mi Bára, která prý pololetní prázdniny stráví v Itálii.
Jiná z dívek lamentovala nad tím, kdy asi zadaná cvičení udělá, když odpoledne odjíždí na chatu.
Po zadání úkolů na děti čekal ještě velký úkol. Naposled si společně zopakovat naučené básničky, které popisují písmena. Pro děti z první třídy v Plaňanech totiž poslední školní den v pololetí nekončil rozdáním vysvědčení. Odpoledne se ještě měly sejít ve školní jídelně, aby byly pasovany na čtenáře.
Po odrecitování jednotlivých říkanek se dostalo na rozdávání vysvědčení. To samozřejmě nebylo ledajaké. Žáci dostali slovní hodnocení, žádné známky. Ohodnocení byli v učení, ale také v chování a kázni. Kromě matematiky a češtiny se prý žáci v Plaňanech učí již také angličtinu.
Závěr hodiny patřil zpívání za doprovodu kytary. Čas byl však jen na dvě písničky. „Zazpíváme si Kozla, protože to každý může opakovat," řekl dětem Jan Němec. Druhá píseň byla jasná. Stala se jí skladba Není nutno, se kterou žáci vstupovali do prvního ročníku.