A podařilo se mu zvítězit. Mezi evropskou špičkou není ale žádný nováček. Tohle vítězství je už třetí, které si z Mistrovství Evropy odvezl.

Co v člověku rozvíjí bojové sporty? A jak to vůbec stíhá se svojí prací učitele tělocviku a dějepisu? Nejen na to jsme se ho zeptali v našem rozhovoru.

Několikafázové tréninky, učitelství… Jak to člověk zkombinuje?

Musím poděkovat 6. základní škole v Kolíně, kde učím, za to, že mi vycházejí vstříc a poskytli mi náhradní volno na pátek na to, abych mohl jet na Mistrovství Evropy, bez toho by závody nebyly možné. Je velkou výhodou, že jakmile doučím, můžu jít na tréninky, stihnu takhle dva denně, když je potřeba.

Jak vypadala vaše příprava?

Dřív jsem chodil v rámci přípravy hodně do posilovny, tentokrát jsem ale věnoval technické přípravě víc času tak, že na posilovnu nezbýval čas. Když jsem měl volnou hodinu v rozvrhu, šel jsem do tělocvičny a tam jsem dělal trénink na výbušnost šplhání, skákání žabáků, hod medicinbalem, švihadlo, kruhy…

Jak jste na Mistrovství Evropy dopadl?

Zvítězil jsem, téměř potřetí za sebou v řadě. Poprvé jsem vyhrál v roce 2011 v Praze. Další rok jsem ale byl zraněn, takže jsem vynechal. A dva následující roky jsem byl zlatý.

Vyvíjí se stále bojové sporty, nebo je již vše objeveno?

Obecně se užívají stejné techniky, ale zlepšuje se metodika. A zázemí, je více možností tréninku, je více odborníků, kluby se navzájem navštěvují a trénují společně. Celkově to je o hodně promyšlenější. V Čechách to šlo hodně nahoru.

Znamená to, že se ju-jutsu komunita v Čechách rozrůstá?

V Čechách se závodí už třináct let. Na začátku se ju-jutsu věnovali karatisté, kteří ho měli spíše jako doplněk. Takže boj v postoji byl na dobré úrovni, ale třeba hody, ty byly vyloženě špatné, boj na zemi byl velmi průměrný. To vše se ale neuvěřitelně zlepšilo. Hodně se začalo objevovat například brazilské ju-jutsu, které se specializuje na boj na zemi, tím jsme získali výhodu proti Němcům, kteří se na boj na zemi příliš nezaměřují. Celkově jsou bojovníci dnes hodně komplexní. Hodně lidí se věnuje i MMA (mixed martial arts) to jsou ultimátní zápasy v kleci.

Na jaké soupeře jste narazil na mistrovství v Srbsku?

Letos udělali takovou novinku, kdy každou váhovou kategorii rozdělili na dvě divize na nižší a vyšší pásky. Člověk tak měl méně soupeřů, ale všichni byli hodně kvalitní, nebezpeční, nikdo se tam nedal podcenit, kdokoliv to mohl vyhrát. V kategorii nás bylo osm. Já se utkal s dvěma Srby a Němcem.

Jaké je tajemství vašeho úspěchu?

Samozřejmě zkušenosti, dobrá příprava a do velké míry taktika.

Co tím myslíte, taktika?

Když jsem se pral dříve, snažil jsem se soupeře doslova urvat a člověk nonstop makal naplno. Potom neměl sílu do dalších zápasů. Jenže teď jsem soupeře znal i z minulých let, věděl jsem, co od nich čekat, takže jsem na každého soupeře šel jinak. To se nakonec vyplatilo, protože si myslím, že jsem všestranný bojovník. Podařilo se mi eliminovat jejich silné stránky.

Vedete kolínský ju-jutsu tým Wolverine. Jak se mu daří?

Momentálně je to něco mezi rozvojem a stagnací. Hodně zápasníků maturuje nebo řeší podobné záležitosti, na druhou stranu máme několik nových talentovaných kluků, ze kterých mohou být dobří zápasníci.

U bojových sportů existuje šance, že se člověk zraní. Neodhání taková starost možné rekruty?

Ke zraněním sice dochází, ale to i u fotbalu. V tom se bojové sporty neliší od ostatních sportů. Trenér ale musí být rozumný. Když rodiče ale vidí u trenéra dobrý přístup, že zdůrazňujeme bezpečnost, tak nám věří a nebojí se s námi své potomky pustit na závody.

Jak řešíte bezpečnost?

Pokud jdou bojovníci do páky, jsou poučení, že má zápasník ruku druhého chytit a pomalu dotahovat. Druhý se to nemá snažit vydržet, dokud to nepraskne, ale včas se vzdát. Také se věnujeme protahování, když jsou klouby ohebnější, tak je menší riziko, že se něco utrhne.

Nebojí se mladí závodníci dostat ránu?

Na začátku děláme kontrolu úderu, kdy ho sice vedete, ale těsně zastavíte, nebo jdete jenom na lehký dotyk. A ten druhý nesmí ani mrknout, musí být úplně v pohodě. Pak se údery zrychlují a lidé se naučí mít kontrolu. To je i učí psychické odolnosti. Stejně tak pomáhá i nácvik obrany.

Můžete k učení obrany něco více říci?

U zkušených závodníků se to dělá tak, že stojí v kruhu a šest závodníků po půlminutě se vystřídá v útočení. Je to fyzicky náročné a psychicky strašně vyčerpávající, ale nutí vás to mít dobrou obranu a utuží vás to. Potom se nebojíte jít do zápasu, když víte, že jste při tréninku zvládli všechno. Člověk nemůže jít do zápasu a cítit se nepřipravený. Ale to je postupný vývoj. Často si spoustu lidí řekne, že bojové sporty nejsou pro ně.

Myslíte kvůli strachu z bolesti?

Ne každý je ochotný a schopný ten stres snášet. Ale každý stres, který v životě překonáte, vás utuží. Mám vysledované, že když se z lidí stanou závodníci, tak se jim zdravě zvýší sebevědomí.

Učíte na základní škole. Vidíte rozdíl mezi žáky ve škole a žáky ve vašem ju-jutsu klubu?

Viděl jsem obrovskou změnu, když porovnám kluky, které vidím ve škole, a když ke mně začali chodit. Spousta dětí nechce dělat kliky, začnou vás přesvědčovat, proč to nedokážou, to samé se stojkou nebo kotoulem. Potom přijdou do klubu a zjistí, že se s nimi nikdo bavit nebude, že to je prostě samozřejmá věc. Mají úplně jinou motivaci a jinak fungují. Najednou posilují, dělají gymnastiku a když pak mají něco takového udělat ve škole, tak jsou za hvězdy. Kromě toho vidím zlepšení v jejich chování, jsou poslušnější, mají větší respekt.

Znamená to, že zlobivé dítě je jenom nedostatečně vytížené?

To nevím. Ale bojové sporty přinášejí jiný druh disciplíny. Buď se podřídí a zůstane a ovlivní ho to kladně, nebo odejde.

Je ju-jutsu finančně náročný sport?

Když chce člověk jezdit po seminářích a závodech, tak to peníze navíc stojí. U nás se snažíme jako nevýdělečné občanské sdružení stlačit cenu co nejvíce dolů. Oproti řadě jiných kroužků jsme ještě levní. Když chcete začít, není to nijak drahé.

Vraťme se ještě k vašemu úspěchu. Jak jste se připravoval, kromě tréninku?

Byl jsem navíc v dietě, jako minulý rok šlo dolů osm kilo.

Jak se to podepsalo na tréninku?

Člověku dost dochází šťáva, poslední týden je hotový horor. Musíte trénovat, nemáte ale energii. Dva technické tréninky, jeden na posilování na výbušnost. Jinak samozřejmě, když chcete být úspěšný, nemůžete trénovat jenom doma, v mateřském klubu, ale musíte jezdit na sparingy a lekce i jinam: na na judo, na box, na MMA do Poděbrad, na grappling na Kaňk, na brazilské jiu-jitsu do Hradce Králové, Prahy, Kutné Hory a podobně.

Jak vypadá hubnoucí dieta?

Za tři týdny jsem shodil osm kilo. První týden to bylo nešikovné, že jsme zrovna byli na lyžáku, tak jsem omezil porce, nejedl nic tučného a sladkého, místo knedlíků jsem si dával rýži a podobně.

Neměl jste hlad?

První týden ne, ty další ano. To jsem ani nevečeřel, jen si dal mléko s proteinem. Na chvilku to zasytí, ale na dlouho ne. Příjem byl malý a výdej pořádný, když máte denně čtyři hodiny tréninku. Snídal jsem jogurt, k obědu si dával menší porce. Ale musím říci, že se poslední dvě kila hodně se bránila.

Co před zápasem?

Po navážení si člověk dá perníky, sušenky, ale postupně, jinak mu bude zle, jak na to tělo není zvyklé. Sacharidy jsou nutné, aby měl člověk energii na závody.

Utrpěl jste při boji nějaké zranění?

Já ne, ale hned v prvním zápase jsem soupeřovi zlomil ruku. Měl to včas plácnout, ale neudělal to.

Co řeknete člověku, když mu zlomíte ruku?

Omlouval jsem se, psali jsme si potom i po Facebooku, bral to dost sportovně, jsme dobří známí. Nejdete do toho s úmyslem, že někomu zlomíte ruku. Člověk musí poznat, kdy to má včas vzdát. Jenže on v tomhle zodpovědný nebyl, myslel si, že z toho vyklouzne.

Jaká zranění jsou v tomto sportu nejčastější?

V úderové fázi to bývá zlomený nos a naražené palce u rukou a nohou, výjimečně zlomené. Nejnebezpečnější jsou hody. Když padáte, tak nesmíte dát pod sebe ruku, jinak si můžete třeba vykloubit rameno, nebo loket. To se často stává, když chce zápasník zabránit pádu, aby neprohrál. Upřímně, vyplatí se spíše prohrát a jít pak do dalších turnajů, než riskovat zranění, které vám ukončí kariéru. Ke zraněním na zemi dochází většinou jenom pokud je zápasník k sobě nezodpovědný a nechce se vzdát i přes nasazenou páku. To pak hrozí utržení vazů v lokti, nebo koleni, nebo nějaká zlomenina. Ale to jsou extrémní případy.

Kdo z české výpravy jel s vámi?

Letos moc nevycházelo načasování. Hodně lidí, co jezdí reprezentovat, z nějakého důvodu nemohlo. O měsíc později by to bylo o hodně lepší. Jeli jsme jenom tři. Jan Kovalczuk, který vede oddíl grapplingu a MMA na Kaňku a Hanka Hňoupková z Prahy, která minulý rok vyhrála ve své kategorii, a já. Honza i Hanka bojovali opravdu výborně a oba se probojovali až do finále, kde velice těsně podlehli svým soupeřům. Dvě stříbra pro ČR jsou ale i tak velice pěkným výsledkem.

Nechystáte nějaké závody i v Kolíně?

Šéfové různých národních asociací mě tak dlouho přemlouvali, až mě přesvědčili. V Kolíně budou první mezinárodní závody ISA Czech Open 31. května. Zatím žádáme o dotace, aby všechno vyšlo, odehraje se to v hale Bios na 3. základní škole v Kolíně.

Jak budou závody velké?

To ještě nevím, mám kontakty na spoustu asociací, uvidíme, jak přijedou. Doufáme, že se zúčastní aspoň stovka závodníků, na první ročník by to nebylo špatné, soutěžit nebudou jen dospělí, ale i děti. Soutěž zakončí turnaj národních týmů. Týmové zápasy jsou vždy velice napínavé a divácky atraktivní. Věřím, že to bude skvělá podívaná.