Jak jste se vůbec dostal k mašinkám?
V naší rodině nikdo na dráze nebyl, já jsem se nějak vymanil. Tíhl jsem k železnici od dětství. Když jsem byl malý, bydleli jsme v Pečkách, kde mi učaroval přejezd, závory. Pravidelně jsem ráno sedával na zábradlí a čekal, až přejede osobní vlak 402. Takže jsem chodil do školy po zvonění. Pan řídící mě, to se ví, vytahal za uši, ale když viděl, že to se mnou jiné nebude, trochu mi to toleroval. Vzpomínám si, jak jsme se touto předvánoční dobou, ovšem v roce 1941, když jsem byl v první třídě, brodili po kolena ve sněhu. A já stále vyhlížel svůj vláček.

Jak to pokračovalo?
Prvního září 1950 jsem nastoupil jako učedník elektromechanik. Jenže povolání strojvedoucího vyžadovalo černé řemeslo, tak jsem po roce přešel do výtopny do pražských Vršovic, kde jsem se vyučil strojním zámečníkem. Začínal jsem na parních lokomotivách, na nichž jsem jezdil celou jejich éru. Prvně jsem nastoupil do Prahy, ale po měsíci mě přeložili do Kolína, kde se v Tatře se vyráběly tendry. Nastoupil jsem do výtopny, kde jsem pracoval následujících 43 let (od 1952 do 1995). Vzpomínám si, jak jsem na své 18. narozeniny nastoupil na parní lokomotivy jako topič, to byl povinný zácvik. Pak následovaly potřebné zkoušky. Začínal jsem na lokomotivě 524078 u strojvedoucího Jana Ševčíka, tam jsem dostal první základ. Hned další den po zkouškách jsem dostal svou první samostatnou směnu s lokomotivou 412209. Byl to posun po stanici. Po dalších a dalších zkouškách jsem začal jezdit na dráze do Ledečka (Posázavský Pacifik). Jezdil jsem tuhle nádhernou romantickou trasu zhruba 20 let. Když parní provoz skončil, začal jsem na motorových a elektrických lokomotivách. Já těch mašin vystřídal! Ale pára byla pára. Byli jsme cítit olejem, od sazí, ale mělo to svoje kouzlo, svoji poezii.

Pára ale přece z vašeho života ani z kolejí nevymizela úplně?
Nevymizela a je to moc dobře. Začala se shromažďovat historie, Národní technické muzeum si to vzalo pod záštitu. Jedna parní mašinka, o kterou jsem se staral 17 let, se stala muzejním exponátem, ale zůstala u nás v Kolíně. Jednalo se o mašinku vyrobenou v roce 1907. Když sjížděla z pásu, arcivévoda Karel tehdá poctil továrnu návštěvou a na počest této události dostala lokomotiva jméno Arcivévoda Karel. Měl jsem na starost partu, která se o Arcivévodu starala, jezdili jsme s ní třeba při spoustě dětských dnů, pravidelně jsme dělali Dětského draka. Lokomotiva Arcivévoda účinkovala také v 66 filmech. Dnes je mašina schovaná v Chomutově, chybí peníze na její opravy. Měli jsme na starost ještě další dvě historické mašiny – Všudybylku a zelenou 4751142. S ní jsme jednou jeli až do Rakouska na oslavy 150 let provozu Rakouských drah. Měli jsme rychlost až 106 km/hod.

Působil jste také jako pedagog?
V roce 1972 jsem byl ustanoven do funkce strojvedoucího instruktora, takže jsem začal učit nové adepty. Ale samozřejmě jsem dál jezdil. Abych mohl vyučovat, absolvoval jsem Pedagogický institut v Hradci Králové.

Jak dlouho jste vlastně jezdil na dráze?
Jezdil jsem vlastně do 76 let. Se zaměstnáním jsem se loučil v roce 1995. Když se loučí strojvedoucí, je takový rituál, že se otáčí na točně. Byla i nostalgická cesta do Ledečka. Dostal jsem i nádherný model mašinky. Za ta léta strávená na mašinách jsem si udělal zkoušky na vše, co jezdí na dráze. Na parní provoz, motorový, stejnosměrný elektrický, střídavý elektrický, dvouproudový, hydraulický, mechanický. Jen mě mrzí, že nemám zkoušky na Pendolino, to tehdy ještě nebylo (smích). Co mě ale mrzí doopravdy, je, že na parní provoz za chvíli už nikdo nebude mít zkoušky, nikdo to už nebude umět obsluhovat.

Jste také autorem knížky…
Spíš takové malé publikace – 100 let místní dráhy Kolín – Ledečko (1900 – 2000). Dal jsme do ní vlastně všechno, co jsem za celý život nastřádal.

Co říkáte nominaci na Řád srdce?
Nominace mi úplně vyrazila dech. Je spousta lidí, kteří udělali daleko víc práce, a nějaký strojvedoucí Kupr…?

„To zase neříkej," vkládá se do hovoru manželka Markéta. „Zadarmo ve svém volném čase jsi toho tolik dělal, nebyla to legrace, než jsi to vždycky všechno vyřídil, tolik let se ve spolupráci s Městským společenským domem Kolín jezdilo parní mašinkou s dětmi do Ledečka. A kolik kluků jsi vyučil na strojvedoucí," popsala Markéta Kuprová zvaná mezi skauty Anděla. „Když je Anděly, lidé mi přejí, spousta lidí ani neví, že se jmenuji Markéta," směje se.

„No jo, moje babi. Kdybych ji neměl, tak už bych tu dávno nebyl," dodává Jaromír Kupr.

Pro oba manžele se stala celoživotním posláním také práce v Junáku. Jaromír Kupr byl dlouhá léta vůdcem nejdřív střediska, pak vodního přístavu jako kapitán, i manželka má kapitánské zkoušky na řízení lodě do 25 metrů a plachetnice (kapitánské zkoušky se dělaly na Vranovské přehradě). „Teď jsem emeritní kapitán. Dělal jsem to 17 let, tak jsem žezlo, tedy vlastně pádlo, už předal mladším," řekl Jaromír Kupr, který byl také členem hlavního náčelnictva v Praze, zakládal krajskou radu Junáka Středočeského kraje.

Manželka Markéta dělala krajského zdravotního radu, 10 let jezdila dělat zdravotní kurzy po celém kraji. „Byla jsem celý život ve zdravotnictví jako děda na dráze," říká Markéta Kuprová. Společně s manželem vychovali tři děti, dnes mají šest vnoučat. Starší ze synů je už mnoho let známý jako taneční mistr, i vnuk už začíná s tanečními ukázkami. „Chodím k synovi do tanečních na kasu, jsem ráda, člověk se dostane mezi lidi, zrovna dnes máme věneček," zakončila Markéta Kuprová.