Učí to mnohé dospělé, ale hlavně děti. Obrovský kus práce odvedla na budování útulku, z něhož vytvořila centrum, kam přichází lidé dobré vůle i se tam dobré vůli učí. Pod jejím vedením je kolínský útulek jedním z nejlepších v celé republice. A jestli si o sobě myslí, že dělá něco víc než ostatní? S něčím takovým si na ni zkuste jít! To už je celé roky stejné. „Vždyť je to moje práce," říká.

„Řád srdce zní nadpozemsky až andělsky, a to se značně ošívám přijmout jen nominaci. Tu bych přisoudila spíše svému Andělu strážnému za statečnost, vytrvalost a ta vypadaná brka z křídel, která pro mě ztratil, nebo mé milované zvířeně, pro kterou jsem určitě neudělala tolik, co ONA doposud pro mne," reagovala na svou nominaci na Řád srdce.

Lásku ke zvířatům má Alice Vlková takříkajíc geneticky danou. Je to zkrátka něco, co v sobě máte odmalička. „Vlastně mi nic jiného nezbylo než se věnovat psovitým šelmám, když můj tatínek byl Vlk," směje se Alice Vlková, která lásku ke zvířatům podědila hned z několika generací svých předků.

Tatínek pocházel z velkého hospodářství, staral se o tažné koně, na kterých i jezdil. „Narodil ve Všebořicích, což je rodiště Zdeňka Fibicha. V tamní myslivně dožívala vdova po Oskaru Nedbalovi, která měla deset jezevčíků, jednoho vozila v bryčce na polštářku. A tatínek odjakživa jezevčíky miloval stejně jako všechna zvířata. Takže jezevčík (Filípek) nemohl doma chybět.

Od maminky zase Alice Vlková podědila lásku ke kočkám. „Tuhle lásku předala maminka mně i sestře. Vždycky měla kocoury. Bála se, že kdyby si pořídila kočičku, byla by koťátka a ona by je nedokázala nikomu dát. Kocour se mnou pravidelně psával domácí úkoly," dodala.