Všechno to začalo kolem roku 1278, kdy tehdejší hrad nechal postavit nejvyšší královský komorník Domaslav, který předtím býval stolníkem královny Kunhuty, později také královským číšníkem.

Hrad vystřídal řadu majitelů, vesměs vysokých šlechticů. Patřil známému Albrechtu z Valdštejna, ale třeba také Janu Ohnišťku odsouzenému k trestu smrti za vraždu. Vydrancovali ho a zapálili Švédové, pobývala na něm Marie Terezie Savojská. Prošel úpravami a přístavbami, obyvatelný byl až do konce 18. století. O necelých sto let později (už coby majetek Uhříněvsi) byl z velké části rozebrán, lidé z širokého okolí použili kameny hradu na své domy a podezdívky, na místě raně gotického paláce vyrostla soudobá budova školy, která historickou hodnotu zámku značně znehodnotila.

Začala se psát novodobá historie, v níž to, co ze zámku zbylo, skončilo jako zástava za obří úvěry, soukromý majitel slíbenou rekonstrukci nikdy nezačal, propadla se střecha, krovy, podlahy, zčásti i překrásný most mířící k hradní bráně. Jinými slovy – dávný hrad začal mizet z povrchu světa.

Před 11 lety koupil zámek kontroverzní anglický filmař, velké plány na komerční využití objektu ale nikdy ani nezačaly.
Bylo už takřka nabíledni, že zkáza historické památky je nezvratná. Přišel ale rok 2008 a s ním zlom. Škvorecký zámek koupili manželé Monica a Dmitrij Jeremějevovi, kteří konečně doopravdy začali s jeho kompletní opravou. Dnes, po sedmi letech rekonstrukčních prací, se zámek pomalu začíná probouzet do své původní krásy.

Hotová je už rekonstrukce věže původně čtyřkřídlého zámku s gotickou vstupní bránou, věž dostala novou kopuli s hodinami, což podtrhlo podobu se zámkem v Kostelci nad Černými lesy. Obnovuje se někdejší vodní příkop, nad kterým se opět klene kamenný most, dostavěna byla řada chybějících částí zdí. „Dozdíváme samozřejmě z původního kamene," říká majitel Dmitrij Jeremějev.

Do vkusné krásy upravili majitelé i zámeckou zahradu, jejíž stav byl původně takřka hrůzný. Byl to prostor plný šrotu, kde se podle některých místních lidí rozebírala auta a odkud se vyvezlo 170 kontejnerů odpadu.

Majitelé postupně dobudovávají jednotlivá křídla zámku, samozřejmě podle původní dochované dokumentace. Připravuje se už třetí etapa rekonstrukce – dostavba severního paláce.

Krásně se již rýsuje vstupní hala, z níž se bude vstupovat do koncertní síně, která je někdejší synagogou. „Ta na zámku bývala v 70. letech 19. století stejně jako židovská škola," vypráví majitel a v patře nad bývalou synagogou připomíná další zajímavost. Externí sgrafita, která jsou ovšem nyní na vnitřní straně zdi. „Je vidět, že část objektu byla přistavěná. Odborníci z ministerstva kultury sgrafita zakonzervovali, necháme je v interiéru," popisuje Dmitrij Jeremějev. Jedná se o pozůstatky renesanční sgrafitové výzdoby z roku 1545.

Z oken místnosti s pozoruhodnými sgrafity je vidět dělníky, jak pilně pracují na obnově rybníčku, který napájí místní vydatné prameny. Podobně jako hradní studnu. „Je v ní voda už téměř už 800 let," dodává Dmitrij Jeremějev. Hluboká studna pochází z nejstarších dob královského komorníka Domaslava. Odkryl ji archeologický průzkum spolu s raně gotickou hradbou o síle dva metry nebo okrouhlou hradní věží o síle zdiva dokonce čtyři metry. Nedaleko od ní se dochovalo historické podzemní vězení. „Věznice pro poddané" píší o něm staré kroniky.

Památkáři a archeologové jsou na škvoreckém zámku v době rekonstrukce samozřejmě stálými hosty, sami majitelé dělají dokumentaci postupu stavby každý den. Práce je tu ještě mnoho.

Už dnes je ale na první pohled znát, že rekonstrukce probíhá nejen podle představ památkářů, ale také s citem a vkusem. I studenti architektury se jezdí dívat například krov věže, který byl vytvořen podle starých postupů. Věřili byste, že bez hřebíků?
Veškeré technologie jsou situované do vedlejší, technické budovy, ve vlastním zámku bude vše jako v dobách, kdy zde pobýval třeba Karel z Lichtenštejna. Rozdílem je snad jen výška zdi, kterou je zámecký areál obehnán. Podle historických dokumentů bývala vysoká šest metrů. Dnes měří zhruba polovinu.

„Jednou chceme zámek otevřít veřejnosti pro pořádání svateb, divadelních představení či komorních koncertů. Svah k zahradě je už naplánovaný a upravený tak, aby fungoval jako hlediště. Plánujeme i kurzy italské kuchyně," říká Dmitrij Jeremějev ve chvíli, kdy procházíme kolem obrovské plochy pokryté novinami a cibulkami tulipánů. Je jich dva a půl tisíce. „Když kvetly, nevěděli jsme, co s nimi. Bylo nám je líto vyhodit. Tak jsme cibulky zámeckých tulipánů rozdali po celé vesnici," usmál se Dmitrij Jeremějev.

Od letošního roku už škvorecký zámek není na seznamu nejohroženějších kulturních památek České republiky, na kterém byl od roku 2001. „Je to pro mě třešnička na dortu mého života," říká Dmitrij Jeremějev perfektní češtinou.

Češtinu bere podle svých slov s velkým zájmem. „Čeština mi velmi obohatila lingvistické poznání, zajímavé je například její porovnání se základy staroslovanských jazyků," říká Dmitrij Jeremějev, který v Čechách žije už zhruba 30 let.

Narodil se v Moskvě. Je potomkem starého šlechtického rodu Nosticů, větve, která po válce s Napoleonem přesídlila k caru Alexandru II. Jeho pradědeček Nostic například dostal od cara nejvyšší vyznamenání - Řád sv. Anny. Proč tedy Dmitrij Jeremějev nepoužívá šlechtický titul? „Jsme v demokratické zemi, šlechtický titul vám nic nedá," usmívá se.

Poprvé přijel do tehdejšího Československa v roce 1989 při sametové revoluci. Bylo to na několik měsíců v rámci studií. Podruhé to bylo v roce 1996, kdy vyučoval na univerzitě mezinárodní privátní právo. „Pak jsme se s manželkou rozhodli, že zůstaneme. Měli jsme na výběr Rusko, USA, Itálii nebo Čechy. Jsme mezinárodně složitá rodina, jsme tak trochu doma všude. Kde domov můj? Kdybych porovnal život v Itálii či USA a tady z hlediska funkčnosti, USA by vyhrály. Je to tam pohodlné, funguje to, jak má. Je to ale všechno takové mechanické, umělé. I úsměv - když máte peníze… V Itálii je všechno srdečné, usměvavé, od duše," popisuje Dmitrij Jeremějev.

Tak proč tedy nakonec zvítězily Čechy? Možná sehrála roli vzpomínka na Prahu roku 1989. „Praha na mě zapůsobila magicky. Prostě tam bylo nějaké kouzlo," uzavřel Dmitrij Jeremějev, otec dvou synů, v jehož rodině se dnes mluví napůl česky a napůl díky manželce italsky.