Irena Fuchsová: Tajní nás varovali, ať hlavně nikoho neprovokujeme. Uvědomovali jsme si, že by mohli střílet
Irena Fuchsová, kolínská spisovatelka, se s námi podělila o vzpomínky na okupaci.
Mám vzpomínku, jak jsme všichni stáli na mostě. Kolem Savoye bylo plno lidí, sledovali, jak tanky zahýbaly před Savoyem doleva.
Můj bratr někde sehnal sovětskou vlajku a před tím jedním tankem ji rozložil. Udělal to v momentě, kdy tank zpomaloval, aby zatočil.
Tank před vlajkou zastavil. Všichni strnuli, protože se začala pomalu otáčet věž s kanonem. Pak se vrátila ale zpátky dopředu, vyskočil ruský voják, vlajku sebral, naskočil zpátky do tanku a zase odjel.
Tenkrát jsme ještě netušili, co se dělo, nevěděli jsme, že už mnoho lidí zastřelili. To jsme se dovídali teprve po čase.
Potom mezi námi začali chodit kolínští tajní. My jsme je tedy znali, nic nenakazovali, ale říkali, ať neprovokujeme, jsme opatrní. Nikdy na ty vteřiny děsu do smrti nezapomenu. Uvědomili jsme si totiž, že by do nás mohli klidně začít střílet. Také si pamatuji na malého ruského kluka, jak ho ráno naložili na tank, aby navigoval. On nevěděl, komu pomáhá, co dělá. Za celý den mu nedali najíst, napít, tak mu lidi nosili jídlo a pití. Nebyli to ale žádní rusofilové, prostě viděli malého kluka o hladu a žízni.
Vzpomínám i na den, kdy přijeli tanky. Náš táta v pět hodin ráno lítal po bytě se sekyrou, že nás napadli Rusové a byl připraven rodinu bránit.
Kromě toho ale lidé sundavali cedulky s nápisy ulic a dalším značením, aby se tanky ztratily. Herci z divadla chodili s megafony a křičeli, že tu žádná kontrarevoluce není, u divadla se také podepisovala petice.
Jana Jirásková: Dodnes slyším slova hlasatelky Moučkové
Na okupaci v roce 1968 zavzpomínala Jana Jirásková z Radimi.
Od roku 1968 uběhlo už pětačtyřicet let. Tehdy mi bylo dvacet sedm roků a měla jsem dvě malé děti. Synovi bylo šest roků a dceři teprve rok. Ráno 21. srpna 1968 odjel muž do práce po páté hodině, tak jako každý den.
Zůstávala jsem s dětmi sama a starala se o ně a o domácnost. Nějak se mi nechtělo ten den vstávat, přestože jsem měla v koupelně namočené prádlo, které jsem chtěla vyprat. V sedm hodin jsem pustila rádio a po chvíli jsem zjistila, že některé stanice nevysílají a ostatní hrají smutnou hudbu. V domnění, že asi někdo zemřel, jsem přijímač vypnula.
Brzy jsem byla vyvedena z omylu, když se v sedm třicet objevil manžel doma.
Přijel z práce. Bál se o nás, byl zmatený, stejně jako já, kterou navíc vylekal, že je zle.
Opět jsme zapnuli rádio, potom televizi a tak jsme se dozvěděli, že došlo v časných ranních hodinách k okupaci naší vlasti.
Okupaci provedla vojska Varšavské smlouvy, která krátce předtím ukončila vojenské cvičení nedaleko našich hranic na území Polska. O „zastávce" v Československu po ukončení cvičení se vojáci dozvěděli na poslední chvíli. Mezi vojáky byli Poláci, Rusové a Maďaři.
A tak jsme sledovali na obrazovce kusé i amatérské záběry z různých koutů naší země. Ovšem jenom ty, které se podařilo dostat ke štábům televize a do vysílání.
Zavládlo napětí, strach, pocit bezmoci, zlost. Nevěděli jsme, co bude dál. Byli jsme, celý národ, vyzýváni ke klidu a rozvaze. Vojáci na hranicích se snažili zabránit vstupu spojeneckých vojsk na naše území. Nepovedlo se. Prý vojska přijela zabránit puči, který měl ohrozit socialismus u nás i ve státech Varšavské smlouvy. Naše země byla obklíčena a směrem ku Praze jely kolony aut s vojáky, zbraněmi a kolony tanků.
I naší obcí projížděly tanky a ozýval se strašidelný hukot. Lidé, kteří se nebáli, běželi tím směrem k hlavní silnici a hrozili na vojáky. Nevěděli, co by měli udělat, aby obec uchránili před tragédií.
K té došlo v Praze při obléhání Československého rozhlasu. Rádio po chvíli ztichlo. Ještě však vysílala televize. Viděli jsme záběry, jak se tanky pomalu plíží do kopce k vysílači televize na Kavčích horách. Děla tanků byla namířena na budovu televize. Hlasatelé postupně opouštěli budovu zadním vchodem. Mezi posledními byla také Kamila Moučková která na události srpna 1968 také často vzpomíná.
Její poslední slova slyším dodnes: „Vážení přátelé, sami vidíte tanky, musím se s vámi rozloučit. Buďte stateční, jsme s vámi." Hlasatelé byli nuceni odejít pryč z budovy, ale nevěděli, kam mají jít. Vojáci na ně mířili zbraněmi. Šlo o nervy. Vždyť v Praze už se bojovalo.
Střílelo se tam. Lidé se ptali: „Proč?" Odpověď neznali ani samotní vojáci. Někteří z nich ani nevěděli, že jsou v Československé republice. Důvod okupace znali možná velitelé. A určitě nejvyšší představitelé Sovětského svazu.
Lidé se na mladé vojáky v ulicích snažili mluvit rusky a oni byli zmatení. Byli to mladí kluci okolo dvaceti let. Mnohdy byli sami vystrašení z toho, co se děje. Dostali rozkaz od svých velitelů a museli ho splnit. Naši lidé v zoufalství strhávali dopravní značky a otáčeli směrovky opačným směrem od Prahy. Podařilo se jim uvést vojska ve zmatek. Strach a obavy nás ale přesto neopustily.
Nevěděli jsme, co bude dál. Lidé z továren šli samozřejmě domů, právě tak jako ráno manžel. Jenže byl osm let po vojně. To znamená četař v záloze. Měli jsme strach, aby nebyla mobilizace a my ženy nezůstaly doma s dětmi samy. Vypadalo to, že bude válka. Ti, kdo zažili okupaci před druhou světovou válkou už věděli, jak to vypadá, ale co přijde, se mohl každý jen domnívat.
V obchodech mizelo zboží, lidé nakupovali jídlo do zásoby jako před válkou.
Vládní představitelé byli zatčeni a odvezeni do Sovětského svazu. Byl to Alexandr Dubček, Josef Smrkovský a další. Prezidentem byl tehdy teprve krátce Ludvík Svoboda. Jeho žádosti o propuštění zatčených nebylo vyhověno. Jejich pobyt v Sovětském svazu trval několik dní.
Vydal se tedy do Moskvy. Byl ve vážnosti, a dobře jej znali. Bojoval ve 2. světové válce a v roce 1945 osvobozoval naši republiku, zúčastnil se bojů u Dukly a bojů vítězných na našem území. Po dlouhém jednání mohli se členové vlády vrátit domů.
Na srpen 1968 nezapomeneme. Trvalo dlouho, než se situace uklidnila. Na protest zemřel student Jan Palach, student Karlovy univerzity. Zapálil se na Václavském náměstí. Lidé a následně doktoři mu chtěli pomoci, ale on po třech dnes stejně zemřel. Byla to tragédie. Nebyl však jediný. několik studentů ho ještě následovalo, například na stejném místě se upálil také student Jan Zajíc.
Obecně studenti měli větší odvahu. Byli mladí, průbojnější a chtěli za svoji vlast bojovat. My jsme samozřejmě také chtěli bojovat, ale nebyli jsme už tak odvážní. Přeci jen jsme měli rodinu, děti.
Vladislav Souček: Výstřel do davu byl strašný moment
Vladislav Souček, předseda kolínsko kutnohorského klubu bývalých příslušníků PTP, nám vyprávěl o tom, jak vzpomíná na okupaci on.
Vsadil jsem se tehdy v předvečer 21. srpna v Zásmukách, že to neudělají, že k nám vojska nepřijdou. A oni už byli de facto v Náchodě. Ráno mě vzbudil policajt vstávej, jsou tu Rusové.
Rychle jsem se sbalil a jel pro syna na tábor. Cestou už jsem potkával obrněná auta a tanky, na silnici i v příkopech. V Kolíně jsme pak stáli nahoře na balkóně hotelu Savoy a viděli, jak tanky přijíždějí přes starý most.
Motaly se pak na náměstí a u kláštera, kde na ně lidi házeli rajčata. Jeden z vojáků vystřelil do davu. Byla to strašná chvíle. Naštěstí nikoho nezabil.
Ludmila Bílá: Bylo to špatné. Syn mě poprvé viděl plakat
O emotivní vzpomínku na nesnadné časy se podělila Ludmila Bílá, ředitelka Odborné střední školy podnikatelské.
V té době jsem v Kolíně nebyla, s dětmi jsem vyrazila k rodičům do Městce Králové. Tam se v podstatě nic nedělo. Tanky najely ale až k ránu, byl to konec času plného naděje, jak se od ledna politické poměry uvolňovaly.
Nové myšlenky, které dávaly naději, tak utnul příjezd tanků. Když jsme se vraceli ještě předtím ze Sovětského svazu, nádražáci nám říkali o tancích, které byly za hranicemi, prý na vojenském cvičení. Předpovídali, že k nám vtrhnou, ale my tomu nevěřili. Necítili jsme, že by byl pro něco takového důvod.
A najednou přivezli „svobodu" na tancích. Vyběhli jsme všichni ven, se sousedkami jsme jim říkaly, že se tady nic neděje, ale nikdo nás neposlouchal, tanky jenom jely k Praze. Soused jim obrátil ceduli, takže omylem jely na Nový Bydžov. Byl to takový malý tichý protest, co jsme mohli asi tak udělat.
Následující dny byly dost tristní, protože jsme se postupně dovídali, kde se střílelo. Nakonec to začínalo být životu nebezpečné, jak se ukázalo, lidsky to bylo dost strašné. Žili jsme v klidu od konce války a najednou přijely tanky, které měly ceduli SSSR, což měl být náš přítel. A najednou ne. Když jsme o tom později mluvili doma, co se děje, tak mi můj syn řekl, že skutečnou hrůzu poznal podle toho, že to bylo poprvé v životě, co mě viděl brečet.
Byla to pro národ potupa, rána, kterou jsme nečekali. Bylo to porušení mezinárodních smluv o okupování cizího území, proto jsme tomu říkali okupace. Jinak se to ani nazvat totiž nedalo.
Takže mě za pár dní sebrali a musel jsem vysvětlovat, proč jsem fotil. Vysvětloval jsem, že fotím pořád, když vidím něco neobvyklého.
Třeba když se vezly po Labi žirafy do Dvora Králové. Ale žirafy soudruhy nezajímaly. Chtěli vědět, kdo taky fotil při příjezdu vojsk, chtěli jména, další fotky. Měl jsem jich spoustu a někdo mě prásknul.
Za dalších pár dní mě soudruzi navštívili v práci. Zrovna jsem byl pryč, tak mi vzali ze stolu negativy. A zase jsem musel vysvětlovat. Pozvali si mě do Václavské ulice. Když jsem procházel kolem cel, myslel jsem už, že se odtamtud domů nevrátím.
Musel jsem přinést další fotografie. Moc se jim ale nelíbily. Na fotkách byly tanky, auta. Třeba jak zapadl ruský tank u Ovčár. Prošel válkou, ale z příkopu za Kolínem se dostat nemohl.
Přijel ho vytáhnout druhý ruský tank a zapadl tam taky. Tak nakonec přijel anglický tank, který měli na posádce na vyprošťování, a vytáhl je oba. Jenže soudruzi chtěli fotky, na kterých jsou lidi.
Tyhle negativy jsem většinu raději spálil. Schoval jsem si jeden, že snímky jednou ukážu vnukům. Jenže jsem ho schoval tak dobře, že jsem ho dodnes nenašel.
Luboš Votroubek: Dodnes mám problém slavit narozeniny
Luboš Votroubek dnes slaví šedesátiny. Vzhledem k událostem v 1968 má ale problém narozeniny slavit. I on nám vyprávěl, co pamatuje.
Bylo mi patnáct, prožíval jsem to ale dost intenzivně. V té době jsem byl v NDR a Němci mají takový částečný vstup do dospělosti v patnácti, takovou slavnost, nachystá se hostina a podobně. Když jsem se vzbudil, myslel jsem si, jaká bude sláva.
Místo toho ale všichni seděli kolem rádia a brečeli. Slyšeli jsme střelbu samopalů, nikdo ale nevěděl, co se děje. Mysleli jsme si, že je válka, protože Němci vlastně byli v té okupační armádě.
Takže nás z Německa evakuovali, všechny Čechy. Vezlo nás nějaké policejní auto, potom autobus, kde nás vyložili na fotbalovém stadionu. Pamatuji si, jak lidé byli naštvaní a balíčky se svačinou, které nafasovali od Němců, protestně házeli na hromadu. Poté jsme jeli vlakem přes Děčín domů.
Pak jsme se vrátili, čekali nás vyškrábané zvonky, v Kolíně si ale nepamatuji, že by se něco dělo. Od 1. září jsem totiž nastupoval na střední školu v Praze, maminka to těžce nesla, že vlastně za 14 dní mám být někde jinde.
Vzpomínám, jak jsem šel v Praze z kufříčkem kolem tanků. Voják tam na mě mířil samopalem, měl jelenicové rukavice a něco na mě řval rusky, tehdy jsem se doopravdy bál.
Naši mi potom vtloukali do hlavy, že jestli chci odmaturovat, tak ať se starám o studium a neprovokuji. To byl můj prvořadý cíl, dostudovat střední, takže si člověk proti Rusákům moc nevyskakoval se svými názory. Ani si nepamatuji, že bych byl takový hrdina a sundával cedule. Ono totiž stačilo, když na nás Rusové mířili samopaly.
Takže ani neslavím ty narozeniny. Z trucu, z naštvanosti. Kvůli těm vzpomínkám do toho slavení nemám chuť.
Stanislav Plešinger: První dojem byl, že nás přepadli. Rusové mi také nabourali auto
Stanislav Plešinger, profesor matematiky na kolínském gymnáziu, s námi zavzpomínal na neveselé události.
Na srpen 68 mám velice živou vzpomínku. Ležel jsem v posteli, bylo asi šest hodin táto, kdy přiběhl táta, že tu jsou Rusové. Vyděsil jsem se, protože jsem nechápal proč, co dělají. Ptal jsem se, kde tady, jestli v Kolíně nebo kde? A on jenom odpověděl, že nás přepadli.
Byl to hrozný šok, takový první dojem.
Bydlel jsem tehdy ještě ve městě, takže jsem viděl tanky jezdit po mostě. Samozřejmě jsme se o tom všichni bavili, o okupaci se nedalo nemluvit.
Dvacet let potom jsem Rusům nemohl odpustit a zlobil jsem se, když jsem je potkával. Dokonce mi při okupaci nabourali džípem auto, protože jezdili po Kolíně jako čuňata. Ale to se stalo asi až po roce, když tu byli zabydlení. Celý národ se ale semkl, byla to zrada, co jiného. Jinak to možná vidělo jenom pár komunistů, ale jinak byl národ jednotný jako nikdy předtím.
Jestli jsme sundávali cedule? Na dům v Kouřimské ulici jsme psali nějaké nápisy, ať jdou domů a takové věci. Vzpomínám si, jak jsme po vítězství v mistrovství v hokeji jezdili po náměstí s trumpetou a nápisy. Obavy z represe jsme měli…
Zdeněk Hejduk: Připravovali jsme se na válku
Ředitel kolínského kulturáku Zdeněk Hejduk také zavzpomínal na okupaci.
Bylo mi devět let, ale vzpomínám na fronty u sámošky. Máma musela nakoupit mouku, protože jsme mysleli, že bude válka. Dokonce jsem roznášel nějaké štosy letáků proti SSSR. Pamatuji na mistrovství světa v hokeji. Jak jsme dohráli, tak jsme vyšli ven, na všech výlohách bylo napsané, že Rusové prohráli.
