Zvoní budík. Aby ne, když jsem ho nastavil. Tohle je totiž vážná věc, jde se koledovat. Přece nenechám umřít tradici, už jich za vlast padlo hodně.

Pondělí ráno, šest hodin. Takže vlastně pět, organizmus si nestihl zvyknout na letní čas. Beru z úkrytu pomlázku a vydávám se na koledu ke své drahé máti. Chvilku mi to trvá, než si takhle po ránu vzpomenu na říkanku. Spletl jsem dvě dohromady, ale ono to ve výsledku poznat nebylo. Matka mi jemně naznačuje, že koledu mám v kuchyni, a abych dal pokoj. To by ale bylo divné, když jsem vzhůru já, koledník, tak co hospodyně? Slovy scifi klasika, veškerý odpor je marný. Vyhrávám. První oběť vyslechla moji pomotanou říkanku a dostávám nadílku. Teda koledu.

Čokoládová vejce: zdroj energie

Rvu do sebe čokoládová vajíčka, na operaci Koledování potřebuju coby ninja s pomlázkou hodně energie, v čokoládě jí je habaděj. Rychle se oblékám do chladného rána, děsí mě, že venku sněží. Tak to tak fakt dopadlo, že se vydávám na koledu ve sněhu. Utíkám do štítarského údolí ke kamarádce Elišce, je něco po půl osmé. Ta bude nadšená, až zazvoním v tuhle dobu. Vydávám se tajnou stezkou, kterou znají jenom domorodci a pejskaři. Sněhu tam je po kotníky.

Zvoním u Elišky doma, otevírá mi její otec. Vysvětluji, o co mi jde. „Ona je ještě v posteli," dostává se mi odpovědi a spikleneckého úsměvu. „Ještě lepší," oplácím spiklenecký úsměv. Hlava jejího rodu tak několikrát bouchne na dveře, že má návštěvu. O chvilku později Eliška vystrčí ospalou hlavu.

Na chvilku se zaseknu, protože mi dochází, že Eliška vypadá dobře i po ránu. To se u většiny dnešních děvčat nevidí. Každopádně se vrhám vpřed s koledou na rtech a pomlázkou v ruce.

Zcela nečekaně se ke mně připojuje i Elišky tatínek, takže můžeme utvořit rojnici a koledovat ve dvou. Jak všichni víte, ve dvou se to prostě lépe táhne. To platí i pro taktické a strategické plány koledníků.

Sadista sice nejsem, ale něco na těch ječících ženských je. Nikdo normální přece pomlázkou nemlátí silně, jde jenom o tradici, koledu a o to prohnat napůl rozespalé hezké děvče po baráku, výměnou za vejce. Je to takové divadlo, kde každý má svoji roli. Někdo běhá s pomlázkou a ječí, jiné běhají před pomlázkou a ječí. Legrace. No ne?

Další zastávka: babička. Ta už za ty roky ví, co ji čeká, takže žádný adrenalin z lovu. Dostávám vajíčka, čokoládu. Poklábosím, vyslechnu, že málo navštěvuji, vysvětluji, že musím pospíšit za dalšími děvčaty a že se zase stavím.

Zvoním, volám, dobývám se. Marně

Na seznamu je teď Kristýna. Zvoním. Nic. Dobývám se do dvora, abych se dostal k jejímu bytu. Zamčeno. Volám jí na telefon. Nic. A znovu. Nic. A ještě osmkrát. Celkem rychle mi dochází, že mi tady pšenka nepokvete.

Další cíl: Věra. Zvoním, zvoním, zvoním. „Asi není doma," radí mi soused, který vykukuje z domu vedle. „No, neříkejte," odpovídám ironicky. „No, fakt," utvrzuje mě soused. Také jí volám. Fakt není doma. Hm, tak dál.

Koledníci jsou prý násilníci

A nebo ne. Koukám na mobilu na Facebook. Prý jsme hrozní, že chceme mlátit ženské. Prý by se Velikonoce měly zrušit. Prý jsme všichni chlapi stejně blbí. Prý, prý, prý, zakázat, zrušit, násilí na ženách, a tak dále. Takový je Facebookový konsenzus. Házím hodovačku do auta na zadní sedadlo a jedu naštvaně domů.

Co by na to řekl sám Ježíš Kristus?

Kdo by se vnucoval, když to ženské mají na háku? A co vlastně jde? Co by na takový názor řekl Ježíš Kristus, náš spasitel a Pán? Ten by koukal, jak to dopadlo! Nebo mám snad špatný okruh děvčat?

Kdoví, kdoví…?

Uvidíme, co přinese další rok.

Nebo Velikonoce nebude slavit už nikdo?