Do emotivních tónů Dvořákova Larga znějí zvony z chrámu sv. Bartoloměje. A k nim jména lidí, jež společnost uznává jako hrdiny. Jména těch, kteří zemřeli, aby ostatní mohli žít. „Narozen… popraven… , narozen… odsouzen k trestu smrti, narozen… zemřel v boji… Jméno, jedno datum, druhé datum. Sečtený osud.

Tradiční pietní akt k uctění památky Václava Morávka se konal v pondělív Kolíně v Kutnohorské ulici a následně v Lošanech, rodišti Josefa Mašína. Zahájil jej opět přelet bojových letounů nad Kolínem přesně ve 14 hodin.

„Přesnost je výsadou králů,“ komentoval herec a fejetonista Michal Pavlata, který program moderoval. Nechybělo tradičně ani předání čestných odznaků štábního generála Václava Morávka členům aktivních záloh.

Do Kolína se sjela řada osobností včetně vojenských přidělenců Francie, Velké Británie, USA. Z vlády byla účast slabá. „Nejsou tu kamery,“ glosoval Michal Pavlata.

Starosta Jiří Buřič jakožto člen pořádající Společnosti Václava Morávka vzpomněl další jména těch, kteří bojovali za svobodu proti bezpráví, i motto, které si letos společnost zvolila. Země, která si neváží svých hrdinů, nebude žádné mít, až je bude potřebovat. Zazněla jména bratrů Švédů, Milana Paumera a dalších. Ze zhruba stovky přihlížejících se občas ozval potlesk.

Pietní akt sledovali spíše starší lidé, ale zato s úctou

Pietnímu aktu přihlíželi spíše lidé dříve narození. Početná skupinka studentů dorazila v rámci vyučování, parta ještě mladších teenagerů s poskakujícími batůžky na zádech probíhala okolo a neměla tušení, co se to v Kutnohorské ulici vlastně děje.

A ani se o to valně nezajímala. Jen trochu nechápavě otočila hlavu ve chvíli, kdy do mikrofonu zněla slova „Václav Morávek je příkladem cesty, kterou můžeme jít“. Starší muž vytáhl kapesník a otřel si oči. Pro skupinku spoluobčanů ve věku puberty to bylo impulzem k smíchu.

Vojenský přidělenec Francie hovoří o tom, proč na akci přijel, ačkoli ani Morávek, ani Mašín, ani Balabán ve francouzské armádě nesloužili. Ale zkrátka ho jejich životní příběh a odvaha zajímá. Dcera Josefa Mašína stojí se skloněnou hlavou a člověk jen stěží rozeznává, zda to, co se jí leskne na tváři, je slza, nebo jen odlesk větru, který přinesl podzimní ráz počasí. Vojenské zálohy stojí ve vyrovnaném šiku, u pamětní desky na budově obchodní akademie se kupí věnce a květiny, vojáci salutují, čestní hostí urovnávají stuhy.

Dlouhovlasá blondýna, která si pod minisukni nevzala silonky, se zachvěje zimou a možná si to zrovna vyčítá. Zástupce velvyslanectví USA hovoří o tom, že připomínáním minulosti zabráníme jejímu opakování.

Městská policie odklání dopravu z dočasně uzavřeného prostoru. Ozve se zahvízdání pneumatik a polovina diváků se otočí s otázkou v očích „Ozve se rána?“ Neozvala.

Z reproduktorů zní vojenská hudba, čestní hosté kladou další věnce, na džípu vlaje americká vlajka, mezi příchozími poletuje první podzimní listí. Mnozí stojí, naslouchají slovům o hrdinech, na něž by se nemělo zapomínat, a přemítají. Prožili dobu, o níž se mluví, možná bloudí ve vzpomínkách. Vědí, že slovo hrdina není prázdnou frází. Nic nenarušuje důstojnost akce určené jako uctění památky těch, kteří položili svoje životy za to, abychom my mohli žít.

„Hrdinům mnohdy vzdáme čest, ale zůstanou nám vzdálení, necháme je v době, která je pro nás uzavřenou kapitolou. Je to tak správně? Nevážíme si Václava Morávka pro obecný charakter jeho vlastností?“ říká místopředseda senátu Jiří Liška.