V časech, kdy jsme před 25 lety zvonili klíči, jste ho vídali na pódiích coby, dnes by se řeklo, speakera, v letech 1989 – 1991 působil také jako manažer Občanského fóra v Kolíně.

Řeč je o Pavlu Kaplanovi, rodáku z Peček, v době sametové revoluce sedmadvacetiletém klukovi s vlasy do půl zad, což už samo o sobě ho stavělo do role „nepřítele režimu". Navíc člověku, který od mládí hodně četl, měl povědomost o událostech v zahraničí a řadu let pracoval se samizdatem, po večerech doma opisoval knížky zakázaných autorů, distribuoval je.

Začátek sametové revoluce ho tehdy zastihl na oslavě narození kamarádovy dcery. Následoval odjezd do Prahy, setkání s kamarády a rychlý spád událostí.

Už po týdnu seděl Pavel Kaplan spolu se svým kamarádem v tzv. domu mládeže v Pečkách proti předsedovi komunistické strany ve městě a předsedovi tamního národního výboru. Tedy naproti persónám do té doby nedotknutelným, jež ve městě rozhodovaly prakticky o všem. A najednou z úst dvou mladíků na rovinu slyšely: „Pánové, jeden z vás pude." – v době, kdy ještě před pár měsíci za slůvko proti režimu hrozilo vězení, výslechy plné bití a tábory nucených prací.

„Pořád se ještě nevědělo, jestli nezakročí armáda," přiznává tehdejší nejistotu dalšího vývoje událostí i vlastních osudů Pavel Kaplan, který v té době pracoval v Nymburce v elektropodniku.

Vzal si dovolenou, zajížděl do Nymburka organizovat generální stávku, chystal se na shromáždění občanů do pečeckého domu pracujících, do té doby svatostánku komunistů. Tam před šestisethlavým davem projevil svůj názor. „Řekl jsem, že komunisti jsou stejní jako fašisti," vzpomíná Pavel Kaplan na spoustu emocí, nadšení a nadějí, které listopadový přerod v naší zemi provázely.

„Pamatuji si, když jsme později zvažovali, kdo by mohl být v Pečkách novým starostou. Nikdo to nechtěl dělat. Ne proto, že by nechtěl pomoct, ale každý měl své zaměstnání a nikdo do té doby nebyl politik. Vzpomínám si, jak jsme oslovili budoucího starostu Františka Pospíšila. Franto, co kdybys dělat toho starostu ty? Ale kluci, to ne, já jsem ze zemědělství, nemůžu přece dělat starostu ve městě. To byla jeho první reakce," vypráví Pavel Kaplan.

Současně s aktivitami v Pečkách Pavel Kaplan pracoval v koordinačním centru v Nymburce, odkud na sklonku roku 1989 přišla nabídka na pozici manažera Občanského fóra.

„Vojta Klouček mi ale tehdy pověděl, že manažera potřebuje také Kolín. A já jsem prostě vždycky měl blíž ke Kolínu. Chodíval jsem tam do hospody Na Rychtě za máničkama," směje se Pavel Kaplan. A tak se představil v Kolíně na sněmu, dlouhé vlasy svázané do copánku.

„Je to možná můj handicap v některých vyjednáváních, ale právě snad přichází doba, kdy se lidé nebudou posuzovat podle toho, jak vypadají a jak dlouhé vlasy nosí, ale podle toho, co dokáží," řekl jsem tehdy. A v pozici kolínského Občanského fóra úspěšně pracoval víc než rok.

„Žil jsem tím, žil jsem tou změnou, jsem naivní pravdoláskař, který věřil, že celá společnost může fungovat jinak," přiznává.

„Na začátku roku 1991 jsem ale začal z některých lidí cítit kariérismus. Nebyly to žádné zákeřné úskoky, ale už tenkrát mi to prostě nesedělo. Viděl jsem už tehdy náznaky, které jsou dnes odhalovanou pravdou. Řekl jsem si – tohle není můj život, odcházím od toho," popsal Pavel Kaplan a od zmíněného roku 1991 soukromě podniká, dnes v oblasti řízení výstavby.

Při pohledu na oněch 25 let zpátky nicméně hodnotí celý trend jako nesporně dobrý.

„Máme se nepoměrně lépe než před rokem 1989. Jsem spokojený, i když je spousta jednotlivostí, které se člověku nelíbí. Ale se vším se dá něco dělat," shrnul Pavel Kaplan, člověk, který nesnáší v naší společnosti poměrně časté pobrekávání.