Milan Janoušek sepsal příběh své babičky

O čem kniha je?

To je ta nejtěžší otázka! V knize se totiž prolíná několik rovin. Zaprvé to je příběh mojí babičky, která se v šedesátých letech seznámila s guinejským studentem a potom se za něj provdala. Dále kniha mapuje historii československo-guinejských vztahů a také dobové pozadí studia zahraničních studentů v socialistickém Československu.

První část jsou rozhovory s babičkou. Jak vás to napadlo takto zpracovat?
Babička svůj příběh každoročně vyprávěla při každé rodinné oslavě, stala se z toho taková rodinná legenda. No a já se v jednu chvíli rozhodl, že uzrál čas, abych tuto ústní tradici také zaznamenal (směje se). Ale vážně: její příběh je mimořádný a já považoval za svou povinnost zachovat ho i pro další generace.

Popište trochu pozadí celého příběhu.
Na počátku šedesátých let odstartovala dekolonizace Afriky, kterou Východní blok pochopil jako jedinečnou příležitost, jak dostat tuto část světa do svojí sféry vlivu. Podstatnou roli v tom měla sehrát výchova zahraničních kádrů, kteří k nám byli masově zváni na základě stipendií a pro které tu vznikla zvláštní vysoká škola – Universita 17. listopadu. Tento experiment se ovšem už od samého počátku potýkal s četnými komplikacemi.

Můžete uvést příklad?
Zahraniční studenti byli rušivým prvkem uvnitř československé společnosti, a to nejen díky odlišně barvě kůže, ale zejména proto, že dostávali z domova kapesné ve valutách a mohli volně cestovat. Na tuzexovou parádu a tanečky pak balili i české holky. Těm, které podlehly, závistivci neřekli jinak než „bonové slečny". Ve skutečnosti tyto „bonové slečny" končily velmi nešťastně, mnoho z nich přišlo do jiného stavu, a jelikož většina zahraničních studentů po ukončení studia odcestovala zpět do svých zemí, zůstaly zde po nich míšené děti a matky samoživitelky.

Jak to bylo s babičkou?
Babička byla přesně ten nešťastný příběh. Nejdříve otěhotněla, otec následně musel odjet zpět do Afriky a svatbu měli v zastoupení. Na výchovu mojí mamky tak zbyla babička sama.

Viděli se ještě někdy?
Viděli. Babička za ním dokonce letěla do Conakry a nějakou dobu tam pobyla. Dokonce chvilku uvažovala, jestli se tam i s mojí mamkou nepřestěhovat. Ale považovala za bezpečnější zůstat v České republice.

Byl jste tam vy?
Nebyl, ale výhledově to plánuji. Naše guinejská část rodiny, co tam žije, je dost početná.

Jste s nimi v kontaktu?
Kontakt na ně mám, ale že jsem tuhle knihu napsal, to nevědí. Jsem v kontaktu s dědou, který stále žije (nyní v Paříži), dokonce mluví celkem slušně česky, ale je na tom zdravotně špatně.

Knihu máte odzdrojovanou, až to připomíná diplomku. Proč?
Dvě třetiny knihy jsou vlastně faktografické. Jsou tam guinejské dějiny, československo-guinejské vztahy, je tam studie o zahraničních studentech v Československu, studie o Africe v československé literatuře, proto jsem považoval za užitečné vybavit knihu poctivým poznámkovým aparátem.

Rodinný příběh a faktografie, to je zvláštní mix.
Ano, je to podivný hybrid. Původní plán byl udělat prostý rozhovor s babičkou, který bychom si vytiskli doma na tiskárně. Po přečtení knihy historika Petra Zídka – Československo a francouzská Afrika jsem však babiččino vyprávění začal vnímat i v kontextu tehdejší doby, zavřel jsem se do Národního archivu a už nebylo cesty zpět.

Jak knihu přijalo vaše okolí?
Kniha vyšla nedávno, ale reakce jsou veskrze pozitivní a zbývá už pouze třetina nákladu. To může být dobrá zpráva i pro děti v Guineji, protože případný výtěžek z knihy poputuje skrze organizace pro-Contact právě jim.

Co téma rasismu?
Babička, jako blondýnka sama vychovávající čokoládovou holčičku, to samozřejmě v šedesátých letech neměla zrovna jednoduché, podrobněji o tom vypraví v knize. Moje přiznané africké geny zase mnoho lidí, kteří se o nich dozvěděli v souvislosti s touto knihou, překvapily.

Kolik to je kilometrů, Kolín – Conakry?
Zhruba pět tisíc kilometrů.

Plánujete pokračování knihy?
Myslím, že materiál je pro tuto chvíli zcela vyčerpán (směje se). Ale pokud by se mi podařilo jednou podívat do Guineje, možná bych o tom napsal cestopis.

Jak dlouho trvalo knihu napsat?
První rozhovor jsem natočil na podzim roku 2011, knížka vyšla v říjnu 2013, takže asi dva roky. Drtivá většina práce spočívala v bádání v archivech a na internetu, korespondoval jsem s historiky a afrikanisty. To bylo hlavní gró té práce, studium pramenů. Zároveň musím dodat, že kniha by nemohla vzniknout bez materiální podpory mého otce a talentu mého bratra Pavla, který stojí za grafickým zpracováním knihy.

Máte v plánu napsat něco dalšího?
Po dvou letech si teď vybírám od psaní krátké volno, abych načerpal síly na diplomovou práci.