Jak byste zhodnotila rok ve funkci ředitelky organizace Prostor plus?
Zajímavý, náročný, nový.

Co pro vás bylo největší překážkou v začátcích?
V úplných začátcích paradoxně skoro nic, protože člověk nejprve neví, co všechno se od něj očekává. Postupně to zjišťujete, když se zadaří, máte radost, když něco neklapne, přemýšlíte, co příště udělat lépe. Ale když se zamyslím, co je a bylo těžké, tak jsou to asi tři věci. Za a) naučit se žít s tím, že nikdy nezískáte jistotu, že vaše rozhodnutí jsou správná, za b) navázat na rozpracovanou práci někoho jiného a dotáhnout ji, obzvlášť když se od svého předchůdce lišíte stylem myšlení, způsobem vyjadřování, vedením lidí atd.a za c) opustit svou předchozí roli a agendu běžného zaměstnance a přijmout roli ředitelky se vším všudy – se zodpovědností za důležitá rozhodnutí i za naprosto nevýznamná spontánní gesta či poznámky, kterých si však lidé všímají a řídí se jimi.

Z čeho máte v práci radost?
Z toho, když se potkám s kolegy a vyzařuje z nich spokojenost, když mi sami od sebe říkají, že je práce baví, když sdílí to, co se jim povedlo a dokážou se z toho sami radovat. Hodně uchazečů u pohovorů k nám říká, že chtějí dělat práci, která jim bude dávat smysl – já u toho vždy přemýšlím nad tím, jak může někdo 8 hodin denně dělat něco, co mu smysl nedává, co ho nebaví, co ho nenaplňuje. Neumím si to představit. Prostor plus je skrz své pracovníky zdroj pozitivní energie, nadšení, autentičnosti a zájmu mezi lidmi, a i když jsou i složitá a náročná období a střetáváme se v názorech, myslím, že 90 % lidí chodí do práce rádo, a to mě těší.

Jak se vypořádáváte s kritickými hlasy na adresu Petra Steklého, bývalého ředitele a zakladatele Prostoru plus, potažmo s kritikou celé organizace?
Petra znám šest let (od té doby, co pracuji v Prostoru plus) a jak už jsem zmínila výše, jsme dost odlišní a já řeším (případně bych v minulosti řešila) některé věci jinak. Ale poslední tři roky vedle Petra pro mě byly velkou školou v tom, kolik věcí a lidí může dát do pohybu jeden přesvědčený a přesvědčivý člověk a jak se z nemožného dělají věci reálné. Petr udělal pro Kolínsko a Kutnohorsko mnoho dobrého a přínosného. A jako každému z nás se mu některé věci nevyvedly. Co se týče kritiky Prostoru, tak nabízím všem kritikům možnost přijít a zeptat se na to, co je zajímá, co se jim nelíbí, čemu nerozumí, co je jim podezřelé. Bohužel, ne všichni mají chuť vést diskuzi a hledat společná témata, která by regionu a lidem v něm pomohla. Netrpím potřebou zalíbit se každému, chci, aby za Prostorem plus byla dobře odvedená práce směrem ke klientům a donorům a aby u nás byli spokojení zaměstnanci, a z toho se umím vnitřně radovat. Myslím, že velká část kritiky naší práce je vlastně postoj konkrétních kritiků k cílovým skupinám našich klientů (uživatelé, lidé na okraji společnosti). Většina z nás se těchto lidí bojí, a proto se s nimi raději nestřetáváme. Často si lidé myslí, že si za své problémy tito lidé mohou sami, že si takový život sami vybrali a nedělají nic proto, aby žili „normálně“. Když pak od kolegů ze služeb slyším ty příběhy, ty podmínky, kam se ten náš klient jako miminko před x lety narodil, co od prakticky prenatálního vývoje jeho organizmus a psychika musely zvládnout, říkám si, kde bych asi byla já. Čím dál víc si uvědomuji, jak těžké je změnit cokoli ze sebe, cokoli z toho, v čem jsem vyrůstala, co bylo mým okolím 20 let považováno a žito za standard. A je jedno, zda je to jinými považováno za správné, nebo ne, já to tak dělám a učím to tak i své děti, protože mi to tak funguje. Bohužel takhle fungují i ty nežádoucí vzorce chování a ty děti, co je do 12 let považujeme za „chudáky děti těch hrozných rodičů“, protože to neumí dělat jinak, se za pár let nato stanou těmi „hroznými rodiči těch chudáků dětí“ a dokud do těchto rodin nevstoupí nějaký pracovník či pracovnice, kteří pomohou ten nežádoucí vzorec pomaličku posouvat, nezmění se vůbec nic. A tohle nevím, zda si všichni ti kritici uvědomují a jestli se nad tím zamýšlejí.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Klasické ráno pětičlenné rodiny, kde neustále někoho popoháním, aby se všichni včas dostali tam, kam mají, předání dcerky do školky, příjezd do Kolína, zapnutí PC, objednání oběda, čaj nebo kafe, 30 - 60 emailů k vyřízení, 1 - 2 plánované schůzky, 3 - 5 neplánovaných, papírek urgentních úkolů ke splnění (často s několikrát posunutými termíny), odhodlání je dnes jistojistě vyřešit, 5 - 10 telefonátů, pár zjišťovacích pochůzek mezi kolegy, někde mezitím ten oběd, ve 14 hodin zděšení, že jsem ještě nic z restů nestihla, načnutí nějakého úkolu, někdy i dokončení, dobrý pocit, pohled na hodiny a tmu za oknem a cesta domů. Tam hraní s autíčky, večeře, nahánění dětí do koupelny a do postelí a pak přesun v polospánku od dětí do vlastní postele a cca šest hodin spánku. Má to snad někdo dneska jinak?

Kdo by vás hrál ve filmu?
Asi nějaká herečka. Vůbec nevím, posledních deset let u nás doma jede Déčko nebo zprávy, když náhodou zvládnu zkouknout nějaký film, nemám paměť na jména, takže se po jménech herců ani nepídím, takže fakt vůbec nevím. Máte vy nějaký tip?

Čím jste chtěla být jako malá?
Mé první profesní přání bylo být baletkou – babička měla pexeso s cirkusem a tam byla moc hezká baletka se žlutými punčochami a bílou sukní. Pak jsem někdy ve třetí třídě snila o tom být paní učitelka, protože mě baví čeština a „vím, co je správné a co ne“. Ale nakonec jsem se zhlédla v profesi psycholožky a přijetím na jednooborovou psychologii na Karlovce se mi splnil sen, a i když to teď už dlouho nedělám, určitě mě to poznamenalo.

Chystáte na rok 2020 nějakou akci pro širokou veřejnost?
Vedle sociálních služeb pro lidi, kteří se dostanou do nějakých životních potíží, se snažíme nabízet i aktivity pro širší veřejnost. Hodně rodičů a dětí už zná letní příměstské tábory a letos jsme přidali ve větším rozměru rodinný festival V LESE FEST - povedenou akci k ukončení školního roku a přivítání prázdnin, kterou chceme určitě zopakovat i příští roky a všechny další roky potom. Myšlenka přišla z naší Školky v lese, která takovou malou slavností chtěla dát důležitost poslednímu školnímu dni a vítání prázdnin a mně se to moc líbí. Je to příležitost, jak strávit s dětmi čas a poděkovat jim tím za celoroční snahu, ať už dopadla jakkoli.

Jak mohou lidé Prostor plus podpořit?
Cest je mnoho – právě teď máme ve spolupráci s Městem Kolínem otevřenou sbírku oblečení a teplých věcí pro lidi bez přístřeší. Loni toho lidé přinesli fakt spoustu, moc děkujeme! V těch nejchladnějších nocích chceme zase nabídnout lidem bez přístřeší možnost přečkat noc ve vytápěném stanu, kde dostanou jídlo, čaj, postel s přikrývkou a odbornou pomoc našich pracovníků. Letos v lednu a únoru jsme tímto způsobem poskytli útočiště přibližně deseti lidem po dobu šesti týdnů a mnohé z nich se pomohlo nasměrovat do dalších služeb, které jim pomohly zajistit ubytování, léčbu, lékařskou péči atd. Provoz takového zázemí (stanu u nás na Kolárce) není kryt žádnou dotací, nyní jednáme s Městem Kolínem, ale určitě nepokryjí 100 % nákladů, takže kdo by chtěl přispět i finančně, může skrz portál www.darujme.cz a podpořit naši výzvu Daruj teplo. Vylepši si karmu (https://www.darujme.cz/projekt/1201606) a nebo se ozvat s vlastní nabídkou spolupráce, jsme otevřeni všem zajímavým nápadů – Tvoříme Prostor pro cokoli!

Anežka Eliášová