Potkat se s běžcem Markem Řízkem z Děčína je zážitek. Ať se chcete zeptat na cokoliv ohledně běhání, je dost velká šance, že to bude vědět. A o své zkušenosti se rád podělí.

Třeba vám doporučí, že se před závodem je třeba hodně napít, sníst čokoládovou tyčinku, vypozorovat, kdy si člověk po tom všem musí odskočit, aby při běhu nebyl překvapený, že volá příroda. A taky jak se obléknout, jak bojovat proti mrazu a podobně.

Vědět to musí. Závisí na tom úspěch jeho běhu dlouhého 422 kilometrů napříč republikou. A na své trase po celém Česku z Lanžhotu zpátky do Děčína se zastavil i v Kolíně.

Pozvali jsme ho tedy do redakce Kolínského deníku, než zamířil na Veltruby, Velký Osek, Poděbrady a Nymburk. Tyhle zastávky totiž patřily do jeho další etapy.

Kolik denně naběháte? Trasu máte hodně dlouhou.

Je to specifické, běhám podle toho, jak se cítím. Včera to bylo 32 kilometrů do Čáslavi, dnes mám zhruba 22 kilometrů. Nevím, jak to bude dál, počasí úplně nepřeje.

Na to jsem se chtěl zeptat. Vždyť je venku šílená zima, dokonce padá chvilkami sníh. Jak se v tom dá vůbec vyběhnout?

Základ je dobře se obléknout. Nejde na mě vítr, ani sníh.

No dobře, ale minimálně se vám musí špatně dýchat.

Od toho mám šátek přes celou hlavu, ten pomáhá i na těch frekventovaných silnicích. Vzduch je bez toho nepříjemný, to je pravda.

Vy jste si v podstatě vyběhl na takový ultramaraton. Jak to fyzicky zvládáte?

Mám hodně zkušeností s během, běhám už asi 10 let. Hodně se účastním maratonů, byť jsem staršího ročníku. Takže jsem připraven, problémy nemám.

Kolik vám je? Netroufnu si vůbec odhadnout.

Za měsíc mi bude 41. Posledních 10 let jsem hodně trénoval, první maraton jsem běžel na počest prvních narozenin svého synka. Tenkrát, když jsem doběhl, jsem si řekl, že už do toho nikdy nepůjdu. No, a teď jich mám deset za sebou, tak jsem získal věrnostní titul pražského maratonu, PIM King.

O maratonu se říká, že každý, kdo doběhne, tak vlastně vyhraje. Je to tak? Souhlasíte s takovou myšlenkou?

Kdo doběhne, je vítěz, v maratonu to platí. To se člověku vyplaví takové endorfiny, že mu je neskutečně krásně. Zažil jsem to asi pětatřicetkrát. Pražský maraton je pro mě srdcovka, běhám závod na počest svého syna dodnes.

Co syn, běhá také?

Jde ve šlépějích svého otce. Běželi jsme spolu pražskou večerní desítku a hodinovku na dráze. Dokonce odmítá běhat dětské trasy a běhá se mnou ty dospělé. Mám z toho radost.

Děláte i nějaké další sporty?

Dvacet let jsem hrál stolní tenis, teď se k němu vracím, protože kolega v práci trénuje. Pořídil jsem si zase pálku, nalepil potahy a šel hrát. Těší mě, že tam něco zůstalo, ale bez tréningu to není ono.

Před chvilkou jste vysvětlil, že ty nízké teploty v podstatě nevadí, mně se to ale stále nezdá. Není vám zima ve zpocených věcech?

Zmínil jste, že běháte taky. Jak dlouho?

Něco přes rok. Zdaleka ne ale takové dálky, jako vy.

Tak až se stanete zkušenějším, budete vědět, že máte nějaké osvědčené materiály. Třeba já nedám dopustit na zateplené elasťáky, pod ty se nedostane nic a drží teplo. Po 22 kilometrech jsou stále suché. Dále mám termoprádlo, které odvádí vlhkost, funkční tílko, dlouhé tričko, ale tam se už vlhkost nedostane. A na tom mám softshellovou bundu, to je drtič mrazů a nárazových větrů. A nahoře olympijská bunda.

Někam doběhnete, někde se zastavíte, jak se vzmužíte?

Když člověk roztává v hospodě, tak první důležitá věc je se svléknout. Když v oblečení zůstanete, tak to je problém, je nepříjemné se oblékat do zpoceného. Chvilku se musím dát do kupy, rozeběhnout se, pak se klima na těle znovu vytvoří a dál to je dobré.

Určitě máte ale ještě nějaké další triky, než se jenom teple obléknout.

Pravidelně před běháním užívám acylpyrin a paralen. Ředí krev, drží tělesnou teplotu a snižují ji tak, že se tělo nepřehřívá, nedochází k odčerpávání soli. Jinak bych měl křeče.

Na tílku máte výzvu, že běháte s odporem k městské policii z místa svého bydliště. Co to znamená?

To je pravda, ráno vstanu s odporem, ale v dobrém slova smyslu, protože se usměji. Nejsem člověk, který by měl splíny.

Takže jste zažil něco nepříjemného se strážníky?

Měl jsem tehdy s nimi v Děčíně neblahou konfrontaci. Zmlátili mě, že jsem to nemusel přežít. Byl jsem obviněn z něčeho, co nebyla pravda, dodnes nikdo nepředložil důkazy. Měl jsem fyzicky napadnout svého syna, i když nic nezachytily bezpečností kamery a ani vyšetřující lékař neshledal následky týrání. Také jsem dostal ránu, že jsem byl půl hodiny v bezvědomí, měl jsem dvě zlomená žebra a pokazily se mi oči srovnané laserem. Dnes mám znovu 3 a půl dioptrie. Takže jsem si udělal takovéhle motto.

Co ještě chystáte, další závody?

Chystám se do Himalájí na trek.

Vyhrál jste nějaký známý závod?

V roce 2010 jsem za sebou nechal výsledky, že jsem opravdu něco dokázal. Vyhrál jsem mezinárodní hodinový závod ve Stromovce.

Dnes je hodně moderní trénovat s různými hodinkami s tepovkou, GPS a já nevím čím vším ještě. Používáte něco takového?

Ano, při tréningu i závodě. Člověk, který začíná běhat, si neuvědomí, že to je i dechu, nejen tréninkových dávkách. Hrudní pas je zajímavý v momentě, kdy začne pípat, když to přeženete. Tak musíte zvolnit.

K čemu to potom je?

Můžete sprintovat v cíli. Při maratonu to beru jako výzvu, bojovat v cíli, když už nemá smysl se šetřit. Ono je v podstatě jedno, jestli jste 154. nebo 155. Stejně si s tím člověkem podáte ruku, protože se třeba i znáte z jiných závodů. Ale uděláte to pro sebe, máte čárku, že jste přidali takovým způsobem, kdy ostatní už odpadli.