Ať už jde o karetní nebo klasicky sportovní. Většinou však jde o takové, kterých se účastní ti, koho zrovna tento sport baví. Radimští fotbalisté však přichystali turnaj, kde rodiny malých fotbalistů musely přinášet oběti. Ne každá maminka je hráčem fotbalu a ne každý sourozenec umí hrát dle představ toho druhého.

Radimští fotbaloví žáci však museli na turnaj přijít v družstvech s jasnými pravidly. každý rodinný tým musel mít jednoho malého hráče Viktorie Radim, jednu ženu a jednoho muže. Bylo možné mít více rodinných příslušníků a ty při jednotlivých zápasech střídat, vždy však muselo na plac nastoupit družstvo v již zmíněném složení. Góly mohly navíc dávat pouze fotbaloví žáčci a ženy. Muži měli nanejvýš úlohu brankářů. Spíše však napomáhali ke vstřelení gólu.

Každý tým bojoval s vypětím všech sil. Ostatní týmy samozřejmě podporovaly ty právě nastoupené. Slova podpory slýchaly zejména ženy. Na některých bylo vidět, že fotbal rozhodně nehrají poprvé, jiné naopak dávaly znát, že ačkoli fotbal znají pouze díky svým dětem, kterým neustále připravují výstroj, bojují. Maminky, sestřičky i tetičky se snažily, protože nechtěly vidět své dítko nebo svého sourozence smutného. Nikdo nechtěl být tím, kdo hru zkazil.

I přesto se na turnaji objevily slzičky z prohraného zápasu. Ačkoli mladí slibovali, že plakat nebudou, mrzela je každá prohra. Přestože již od začátku dobře věděli, že vyhrát nakonec může stejně jen jeden jediný tým.

To výhrou pro dospělé (ne)fotbalisty většinou bylo už to, že celý turnaj přežili ve zdraví.