„Vím, že se dnes moc nenosí být v pohodě a nenadávat na poměry, Ale je mi fajn. V první řadě jsem zdravý. Nevím, jestli je to tím, že jsem si to již před lety vytkl jako krédo, nebo tím, že se již přes tři roky otužuji a jen výjimečně jím maso,“ říká stále velmi aktivní muž.

Léta pracuje pro děti a mladé lidi, možná proto se umí dívat jejich očima. „Raduji se z jejich vitality, z jejich kreativity, z přítomného okamžiku a z maličkostí. Někdy je napodobuji, a to teprve svému okolí připadám ,jak malej'. Snad proto jsem se stal moderátorem dětských akci, kdy se během her mohu beztrestně stát jedním z dětí,“ směje se.

Naproti tomu mu ale energii dodává i starší generace. Denně je v kontaktu se svou tchyní, které je 95 let.

„Někdo tvrdí, že staří lidé energii berou. Mám to však opačně. Babička to netuší, ale učí mě trpělivosti, umět se poprat s nepřízní. Rád si s ní povídám, jaký byl život na vsi před 85 či 75 lety. Jak jako mladá žena musela mnohdy zatnout zuby a makat, jak v zimě chodili kilometry pěšky do školy, jak si s děvčaty půjčovaly knížky a jak, když hlídala husy na pastvě, četla. Je zvláštní dívat se na člověka, který je v podstatě zdravý, bystrého ducha, jen tělo zestárlo a každý pohyb je obtížný a bolí a jak se s tím pere a nevzdává to. To mi také dodává sílu,“ vypráví Votroubek.

Podle svých slov měl Luboš Votroubek celý život štěstí na skvělá plodná setkání. Uměl „chytit příležitost za pačesy“, a tak se dostal na místa, funkce či do situací, o kterých by ani nesnil. Vydělal peníze a udělal radost sobě nebo ostatním. I díky tomu dnes nemá pocit zmaru či zklamání. Dokáže se potěšit i malými drobnostmi. Například vlastním domácím chlebem či koláči. Rád totiž peče. V oblibě má i vaření – o to více, když pak chutná i ostatním. Také tvoří keramiku. Nebo jen vyráží do přírody. „Jak mohu, toulám se v místech, která miloval Jaroslav Vrchlický,“ dodal.

Momentálně má ale o rozruch postaráno i doma. Již třetím týdnem se stará o nejmladší vnučku, protože u ní doma se objevil covid. „Je to milá starost. Škola, úkoly, hry. Však to rodiče znají. Má skvělé nápady. Vytvářela třeba na zahradě pláž, když prý nemůže do svého milovaného Portugalska. Lehátko, stolek s nápoji, sluneční brýle a bazén s vodou 16 stupňů Celsia, ve které jsem musel s úsměvem plavat. Zkrátka radost,“ popsal hrdý dědeček.

Ani optimistu, jako je Luboš Votroubek, samozřejmě nemíjejí smutné zprávy o dopadech pandemie. Soucítí prý se všemi, kteří bojují s nemocí, přišli kvůli ní o někoho blízkého, nebo na ně třeba dopadla finanční krize. „Budu moc rád, když, pokud tedy přežiji, budu moci tím, co umím, pomáhat, abychom se časem všichni dostali na nohy a do pohody,“ doplnil.