Do projektu Daruj radost v Českém Brodě vás nominovalo mnoho lidí z vaší obce. Jak si to vysvětlujete?
Jako rodina jsme byli velmi překvapení, jak nás obec vzala. V Hradešíně jsme stavěli bezbariérový dům právě kvůli naší dcerce Adriance a vedení úřadu znalo naši historii. Co nás potkalo. A projevili k nám takovouhle nečekanou účast.

O kolik jiná je péče a starost o vaši dcerku Adrianku oproti ostatním dětem?
Kdo má doma zdravé dítě a přibude mu do rodiny nemocné dítě, jako je Adrianka, změní mu to život, celý život. Adrianka potřebuje 24hodinovou péči. Rodiny, které mají podobný osud, vědí, o čem mluvím.

Můžete nám přiblížit, jaké výzvy jste museli po příchodu Adrianky do vaší rodiny překonat jako rodiče? S čím se naopak potýkaly vaše další dvě děti?
Výzva je už samotné postižené dítě a starost o něj. Nejtěžší bylo připravit starší sourozence na to, že mají sestřičku, která je a bude jiná než ostatní děti, a naučit je s tím žít. Což naše děti ze začátku moc nechápaly. Byly také zvyklé na nějaký standard, který musely omezit. Ale čas, trpělivost a hlavně vysvětlování je naučily Adrianku přijmout takovou, jaká je.

Co vám výchova Adrianky dala? Jakým způsobem to změnilo váš pohled na život, rodinné vztahy či role v rodině?
Výchova Adrianky je velmi náročná. Jako matku mě trápí, že své dcerce neumím více pomoci. Malá však naši celou rodinu naučila, že se člověk má radovat z každé maličkosti.

Je něco, co byste vzkázala rodičům, kteří jsou teď třeba na počátku cesty v péči o dítko s takto specifickými potřebami?
Je těžké něco vzkazovat a radit rodinám, ke kterým nebyl osud spravedlivý. Mohu jim říct vlastní zkušenost. Vím, jak moc je to náročné starat se o postižené dítko, ale nevzdávejte to. Uvidíte, jak vám vaši starost a péči bude vracet upřímnou láskou.