Nyní se zájmem sleduje dění v této zemi. „Když vidím, co se tam teď děje, je mi hodně smutno, na tohle prezident Biden být pyšný nemůže,“ řekl Horák.

Na misi v Afghánistánu vzpomíná dodnes jako na jeden z nejpozoruhodnějších vojenských úkolů, které plnil. „Přesun do Afghánistánu přišel poměrně narychlo. Byl jsem součástí skupiny, která pracovala jako řízení letového provozu. Byli jsme nasazeni u Mazar-e Šarif v horní části země. Naše jednotka byla malá a mobilní, v četě nás bylo deset chlapů. Měli jsme klasické vozy Humwee s věžovou nástavbou, byla to v podstatě mobilní letadlová věž," popsal službu Horák.

Když řídili odlet letadel, museli se potýkat s něčím, co ze základen v USA neznali. „Najednou se ozvala střelba. Netušili jsme, zda někdo střílí po nás, než jsme zjistili, že takto si kolegové předávají vzkaz, že je třeba zapnout vysílačky. Baterie byly vzácně, naproti tomu nábojů bylo dost,“ kroutil hlavou veterán.

I samotný vzlet letadel býval podle něj riskantním podnikem. Letoun se chystá ke startu, když se mu u zádě najednou zjevil místní muž na oslovi. Naštěstí vše dopadlo dobře pro pilota, Afghánce i jeho zvíře,“ vyprávěl.

Když se v Afghánistánu ocitl, byl hodně překvapen tím, že snad každý místní muž měl po ruce populární AK 47, tedy kalašnikov. „Ti lidé k nám přitom chodili a chtěli si povídat, to nebylo moc bezpečné,“ uvedl. Vedle kalašnikova pak k výbavě místních patřily pily. „Používali je k rozřezávání vraků starých migů, které tam zbyly ještě po Sovětech. Odváželi si je pak na jízdních kolech do šrotu,“ upřesnil.

K občasným povinnostem Horáka patřil i nákup kancelářských potřeb v místním obchodě. Že by je ale majitel viděl rád, to se říct nedá. „Majitel se příliš přátelsky netvářil, ale měl vše, co jsme potřebovali a vše nám nakonec prodal. Peníze jsou zkrátka peníze," vysvětlil.

V Afghánistánu pobyl Rudolf Horák několik měsíců, pak byla jeho jednotka přesunuta do Uzbekistánu. Od roku 2015 je ve výslužbe a dnes pracuje jako specialista leteckých trenažérů v soukromém sektoru.