Její nevlastní otec ji začal zneužívat v době, kdy byla její duše nejzranitelnější. Dnes se své trápení snaží vykřičet do světa prostřednictvím knihy Dotyky zla aneb nezletilá milenka. Jde o autentickou zpověď ženy zneužívané v dětství otčímem.

Proč se děti bojí svěřit s tím, že je někdo zneužívá a přijde se na to, až když už to trvá roky?
U mě to bylo tak, že mi otčím stále dokola opakoval, že když to řeknu, tak mi stejně nikdo nebude věřit. Že mě maminka bude mít za zlobivou holčičku. Bohužel měl nakonec pravdu.

Jak to?
Matka si stále nechce připustit, že ten viník nejsem já, ale on. Ona ho tak milovala, že i kdybych jí to tenkrát řekla, tak by nechtěla připustit, že se něco takového dělo.

Je lepší se tedy svěřit někomu cizímu? U vás se na to přišlo tak, že jste se pomalu začala svěřovat svému učiteli na střední škole.
Ano. Nikdo si nechce připustit, že by se něco takového mohlo dotknout jeho vlastní osoby. Cizí člověk uvěří spíš.

Takže vám pomohli cizí lidé než vlastní rodina?
V tom, aby se na to přišlo, ano.

Jak dlouho vás otčím zneužíval?
Od necelých deseti do šestnácti let.

Celou tu dobu vás zneužíval?
Celou dobu mě zneužíval.

Jak to začalo?
Začalo to nevinně a skončilo tragicky. Nejdřív to byly dotyky, ale pak to pokračovalo pohlavním stykem. Jednu noc, když mamka byla pryč, jsem se vzbudila a řekl mi, jestli něco nechci ukázat. Řekla jsem mu, až ráno, že se mi teď chce spát. On se obořil, že mi to ukáže hned. Vzal mi ruku a vsunul ji pod peřinu rovnou do svého rozkroku. Tím to začalo, myslela jsem si, že to byl nějaký výstřelek, ale pak to pokračovalo dalších šest let.

Jak to vysvětlil?
Že je to normální a dělají to lidi, kteří se mají rádi.
Mě šokovala pasáž ve vaší knize, kdy jste chtěli s bratrem nové kolo, a otčím vám řekl, že když mu desetkrát vyhovíte, tak kolo bude.
Je to tak. O téhle skutečnosti jsem dlouho nemluvila ani u výslechu na policii.

Ani před soudem?
Ne. Svěřila jsme se s tím poprvé až v té knize. Za hodně věcí jsem se styděla, ale postupem času si člověk uvědomí, že já se nemám za co stydět. Ten, kdo by měl takzvaně chodit kanály je ten, co mi to dělal a ne já. Byla jsem přece dítě!

Velkou roli ve vašem příběhu hrála matka, které jste se snažila celou dobu něco naznačit, ale marně. Myslíte si, že věděla, že vás otčím znásilňuje?
Myslím si, že to nevěděla.

Čekala jste, že se od vás matka odvrátí, když napíšete svou zpověď?
Doufala jsem, že bude jiná reakce. Chtěla jsem jen mamce říci, že jsem strašně trpěla. Bylo to příšerné. Příbuzní mi vyčítají, že jsem to měla říct hned při prvním náznaku zneužívání a ne to nechat být.

Proč jste to neřekla hned?
Stokrát jsem jim vysvětlovala, že to nešlo říci. Ten člověk mě pořád ubíjel argumenty, že tomu máma nebude věřit, a když jsem mu řekla, že to řeknu, tak mě prostě zmlátil.

Co jste cítila těsně předtím, než jste to řekla učiteli?
Byl to obrovský odpor a hnus. Letěly mi hlavou i myšlenky, že skoncuji se životem.

Jak reagovala matka na to, když se to celé provalilo?
Že jsem svedla otce, a když mi začal být nepohodlný, tak jsem ho udala a poslala do vězení. Nebrala mě jako dceru, ale jako sokyni.

Jaké to bylo vracet se ve vzpomínkách do dětství, kdy vás otčím zneužíval?
Hodně kruté. Knihu jsem psala tři roky a musela jsem od vzpomínek často odcházet.

Otčím byl nakonec odsouzen na pět let do vězení. Byl to podle vás dostatečný trest?
Není. Někdy jsem přemýšlela, že mu také nějak ublížím. On kouřil na záchodě a nedopalky házel do mísy. Chtěla jsem mu tam místo vody nalít ředidlo.

Co jste cítila, když jste viděla otčíma v poutech u soudu?
Zadostiučinění, že také jednou prohrál.

On byl předčasně propuštěn z vězení kvůli zdravotním problémům, a nakonec zemřel na rakovinu. Napsala byste knihu, i kdyby byl naživu?
Ano, určitě. Té konfrontace bych se nebála.

Váš vlastní otec byl policista, proč jste mu o tom neřekla?
Jistěže mě to napadlo, ale stále jsem se sebe sama jako dítě ptala, jestli mi vůbec někdo uvěří. Neměla jsem tu odvahu. Psychický nátlak ze strany toho, který vám ubližuje, je tak silný, že jako dítě nemáte odvahu se mu postavit. Dětská psychika je proti té dospělé tak slabá, že nenajde důvody, proč to říci.

Takže v těchto případech hraje velkou roli všímavost učitelů ve škole?
Jednu z největších. Škola v tom může udělat hodně a předejít hrozným osudům a tragédiím. V rodině se to budou snažit vždy zakrýt. Musím ale podotknout, že mé rodině žádnou vinu nedávám, i když to tak berou. Je vidět, že tyto rány čas nikdy nezacelí.

Jak vás to ovlivnilo do budoucna?
Mám deprese, byla jsem sobecká a neuměla jsem se zařadit do normálního života. Trpěla jsem anorexií a od 25 let beru antidepresiva. Co se týče sexuálního života, tak tam jsou také problémy. Neříkám, že bych neměla sex ráda, ale někdy se mi vzpomínky na praktiky otčíma vracejí a pak se nedá dál pokračovat. Musím svému příteli říci, promiň, nejde to.

Stále máte v mysli, jak vás otčím zneužíval?
To tam zůstane. Mám poruchy spánku a noční můry.

Proč jste se rozhodla knihu napsat?
Jednak proto, abych se vykřičela, ale to nebyl ten hlavní důvod. Chci, aby můj příběh pomohl dalším lidem, aby se o svých problémech také nebáli mluvit. Chci, aby si veřejnost uvědomila, co se v rodinách děje za zvěrstva, a že někdy není šance si toho všimnout.

Názor psychiatra

close zoom_in Ošetřujícím lékařem Evy Štefkové je jihlavský psychiatr Miroslav Skačáni. Podle něj žena trpí duševní poruchou, za kterou mohou negativní zážitky z dětství, kdy byla otčímem zneužívána:

„Jde především o deprese, které mohou být i trvalého rázu a v pozdějším věku se rozvinout i do závažnější duševní poruchy. Ta souvislost je tam reálná. Délka zneužívání samozřejmě hraje velkou roli a jde o individuální přístup každého člověka, jak se s tím dokáže vyrovnat. Zneužívání dětí je problém, který je mnohem větší, protože odhalené případy jsou pouze špičkou ledovce. Zveřejnění příběhu knižní formou vidím
v tomto případě pozitivně.“

Úryvek z básně:
…Nebylo to právě ono, o čem bych já chtěla v tomhle věku snít. Čas moc brzo chtěl mi všechno dát. Já neuměla odmítnout – jen přijímat a brát a dám-li, můžu si jít hrát. A prý to tak má být!…

DOTYKY ZLA ANEB NEZLETILÁ MILENKA
Úryvek z knihy:
Svištivý zvuk rozepínaného zipu u vchodu do stanu mi jasně naznačil, co se bude dít. Otčím se chtivě vedral pod mou pokrývku.
„Přišel jsem se před spaním trochu pomazlit,“ mumlal vzrušeně a jeho nedočkavé ruce začaly bloudit po mém těle. Z jeho horkého dechu se mi zvedl žaludek. „Ale já už spím a mazlit se s tebou nechci!“ vztekle jsem ho odstrkovala. „Ty nemáš maminku rád, že se musíš mazlit se mnou?“
„Proč bych ji neměl rád?“ Otázka otčíma zarazila.
„No když děláš se mnou takovýhle věci, tak ji nemůžeš mít rád.“
„Já ji mám rád, ale tebe taky.“
„To přece nejde, mít takhle rád dvě ženský najednou?“
„Ale jde, jenže tomu ty ještě nemůžeš rozumět,“ zasípal, znechuceně se zvedl a odešel.