Kde sehnat peníze, nyní zoufale přemýšlejí Šárka Kočvarová s přítelem Janem Majerem. Když prohlédnou všechny kapsy, dají dohromady sotva 150
korun. A na stole v černých deskách leží účet, který je z jejich pohledu závratný. Jde přitom o úhradu za službu, kterou si nelze odříci ani v té
nejtíživější situaci. V deskách je totiž faktura pohřebního ústavu. A i když si zvolili poslední rozloučení v krematoriu pouze v kruhu rodiny – dokonce na úmrtním oznámení chybí datum, který nahrazuje údaj, že pohřeb již proběhl – požadovaná částka se vyšplhala k jedenácti tisícům.

Zákeřný pneumokok

Ještě před měsícem by je přitom ani v tom nejčernějším snu nenapadlo, že nyní budou mít takovéto starosti. Pravda, neměli jednoduchý život – přišli dokonce o bydlení a útočiště našli u sestřenice v Cerhýnkách – v poslední době jim ale působil radost chlapeček, který se jim narodil 17. července. Honzík sice začal stonat, nezdálo se ale, že půjde o něco vážného.

„Začalo to 28. října, kdy jsme s ním byli na pohotovosti. Dostal tam antibiotika, která pak paní doktorka z Plaňan, k níž jsme normálně chodili, vysadila. Už 3. listopadu jsme ale byli na pohotovosti znovu a pak ještě 10. v půl deváté večer. Tam nás poslali na ušní, že je to zánět středního ucha, a předepsali borovou vodu. Ráno v půl deváté jsme ale telefonovali naší doktorce, že Honzík má vysoké teploty a vypadá to, že dostává křeče. Poradila nám, že máme nasadit panadolové čípky, a slíbila, že se po ordinačních hodinách zajede na malého podívat.

Dorazila v půl dvanácté, řekla, že je to břišní kolika, a napsala nám antibiotika a také doporučení na pohotovost, kdyby se zánět dostal i do druhého ouška,“ vypráví Šárka Kočvarová, jak nevinně odstartovala tragédie končící smrtí čtyřměsíčního miminka.

Léky ale nepomohly, naopak stav kojence se viditelně horšil; dítě už přestávalo reagovat i na štípnutí do tvářičky. Rodina se proto rozhodla odvézt kloučka na pohotovost do Kolína. Jak však připomíná Jan Majer, záhy bylo zřejmé, že je zle: „Když jsme čekali na kamaráda, který nás tam měl vzít autem, najednou sestřenice zakřičela: Honzo, on nedejchá!

Přítelkyně se zhroutila, já začal pumpovat srdíčko a poskytovat umělé dýchání. Pak mě vystřídal ten kamarád a já volal záchranku. Honzíka
napojili na přístroje a odvezli do nemocnice v Kolíně. Tam mu odebrali vzorek mozkomíšního moku – a zjistili silný zánět.“ Diagnóza zněla: pneumokok.

Lékaři nemohli pomoci

Dítě pak kolínští lékaři nechali převézt do Fakultní Thomayerovy nemocnice v pražské Krči. To se prý ale rodiče dozvěděli, až když do nemocnice volali, aby se poptali na synův zdravotní stav. „Sami se divili, že nám o převozu nikdo nic neřekl,“ tlumočila slova kolínských lékařů Šárka Kočvarová.

V Praze si nemůže vynachválit kontakt s lékařem Martinem Fajtem, který podle jejího soudu udělal pro záchranu Honzíka mnohem víc, než musel.
Dobré zprávy ale pro rodiče neměl: k zánětu mozku provázenému obrovským otokem se přidal průnik krve do mozku, vše ještě zkomplikovala infekce –
a nakonec začaly kolabovat játra, ledviny i krevní oběh. Definitivní konec přišel v úterý 25. listopadu večer. Pitva pak potvrdila předpoklady lékařů, že na počátku tragédie stála těžká pneumokoková meningitida.

Myslí na ostatní děti

Nešťastným rodičům začalo pomáhat také občanské sdružení Nahlas, které si klade za cíl informovat veřejnost o hrozbě pneumokokových nemocí, o
možnostech jejich léčby i o formách prevence. Podporuje také rodiny, jejichž život se kvůli zásahu pneumokoka převrátil naruby. Jak, to ukazuje právě příklad Šárky Kočvarové a Jana Majera.

„Pan Rudolf Kalovský z té nadace je opravdu miliónový člověk,“ zmínila Šárka Kočvarová jednoho z hybatelů dění v občanském družení Nahlas,
podnikatele, jehož syn Ondra zaplatil prodělaný zánět mozkových blan ztrátou sluchu. „Zaplatil nám bydlení v Praze a zprostředkoval kontakt na lidi, kteří byli ve stejné situaci.

Obojí nám moc pomohlo,“ chválí matka zesnulého miminka a nešetří slovy díků. „Teď bychom zase chtěli pomoci aktivitám sdružení my. Alespoň tím, že budeme o našem neštěstí mluvit. Snad to uslyší i politici, kteří mají rozhodovat o zavedení možnosti celoplošného bezplatného očkování proti pneumokokovi. Já být na jejich místě, vůbec bych nepřemýšlela o tom, že něco takového je třeba odsouhlasit. Když jde o zdraví, měla by být vakcína zdarma pro všechny samozřejmostí – tak jako to mají třeba Slováci, Maďaři nebo Turci,“ vypráví Šárka Kočvarová zasvěceně o tématu, o němž ještě před pár týdny neměla ani tušení.

A to je další věc, se kterou by s přítelem rádi pomohli: „Chceme upozorňovat lidi, aby nepodceňovali příznaky nemocí svých dětí, i když zprvu vypadají jako neškodná rýma či chřipka. Zvlášť když se k tomu přidá zánět středního ucha.“ Proto se ona ani její přítel nezdráhají vypravovat o svém těžkém údělu do televizních kamer. „Určitě to neděláme proto, že bychom se chtěli zviditelnit. Nemíníme ale mlčet, když úsilí prosadit bezplatné očkování proti pneumokokovi můžeme pomoci alespoň tím, že se bude mluvit o tom, co se Honzíkovi přihodilo. Nechceme to dusit v sobě, ale naopak o tom mluvit. Dát šanci druhým lidem, aby věděli, že takové nemoci tady jsou a jaké mají příznaky, aby se nic nezanedbalo.“

Chtějí vědět, jak to bylo

V příštích dnech si také Šárka Kočvarová s Janem Majerem chtějí vyžádat kompletní zdravotnickou dokumentaci a poskytnout ji odborníkům spolupracujícím se sdružením Nahlas. Ti pak posoudí, co lékaři případně mohli udělat jinak a lépe. Honzíkovi už to sice nepomůže – rodiče ale
doufají, že i takto získané poznatky by do budoucna mohly přispět k záchraně dalších dětí, které postihne podobné onemocnění.

Jedním dechem ale odmítají, že by snad chtěli doktory obviňovat, že něco zanedbali – nebo dokonce pokazili. „Takové informace zatím nemáme,“ říká
Jan Majer. „A jsme jim opravdu moc vděční za to, co pro Honzíka udělali. Hlavně těm z pražské nemocnice, kteří se opravdu hodně snažili; současně
s námi jednali na rovinu a připravovali nás na to, že to asi dopadne špatně,“ doplňuje maminka.

Šárka Kočvarová současně připomíná, že úmrtí syna paradoxně vdechlo oběma rodičům novou energii do aktivit v dalším životě. „Podle lékařů může dítě pneumokokovi podlehnout během pěti hodin. On byl takový bojovníček, že se o život pral hodně dlouho. Věším, že i proto, aby nás posílil,“ podotýká s rukama sepjatýma v klíně. „A i kdyby se nám dvěma nedařilo, hlavně aby to vyšlo s tou vakcínou,“ dodává.

Můžete vít jed na to, že v téhle chvíli mluví zcela vážně. Smrtelně vážně.

Hledají si práci s bydlením – a kapku štěstí

Šárka Kočvarová s Janem Majerem se ocitli úplně na dně. Kde složit hlavu mají do pondělka. To jim platí bydlení v Praze občanské družení Nahlas.
V úterý ale metropoli opustí. Dobře totiž vědí, že jejich cesty by měly vést k doktorům, aby si sami nechali udělat výtěr nosu, zda se uvnitř neuhnízdily nebezpečné bakterie. Pneumokok se totiž šíří kapénkovou infekcí, takže není vyloučeno, že se nákaza přenesla i na ně. „Já musím k lékařce do Žehuně, kde jsem se přihlásila k pobytu u Honzovy setry,“ plánuje úterní cestu Šárka Kočvarová. „A jí pocházím z Opolan, takže spadám pod Libici nad Cidlinou,“ dodává její partner Jan Majer. Devítiletá dcera sestřenice, u níž dosud bydleli v Cerkyni, už na takových testech byla. Nález: pozitivní. A rodina už nakupuje vakcínu, i když stojí majlant.

Ani v jednom z uvedených míst ovšem oba partneři zřejmě nezakotví natrvalo. A nemíní se vrátit ani do Velkého Oseka, kde prý předtím bydleli v bytě 1+1, načerno upraveném ze sklepa, za který podle vlastního tvrzení museli platit majitelům šestnáct tisíc měsíčně. Chtějí jít tam, kde se jim podaří najít bydlení a práci pro oba. „Rádi bychom zůstali v Praze, pokud to bude možné,“ maluje si začátek nového života paní Šárka. A s přítelem plánují, jak by bylo krásné, kdyby se jim podařilo vytvořit domov, kterým by se rozléhal dětský smích. Miminko už mít nemohou – rádi by si ale vzali z Dětského domova ve Vranově u Brna Šárčiny děti z předchozího vztahu, osmiletého Mirka a o rok starší Sabinu, a společně je vychovávali. „Sabinka už se ptala, jestli by Honzovi mohla říkat táto,“ svěřuje se roztřeseným hlasem paní Šárka.

„Odpověděla jsem jí sice, že přece jednoho otce má – a ten jí nijak neublížil. Ale ona mi řekla, že ví, co udělal mně,“ otřese se Šárka Kočvarová při pomyšlení na někdejšího druha, jenž se prý držel zásady: ženu ani květinou neuhodíš – ale květináčem ano. Odvahu odejít našla až po jedenácti letech hororového soužití. Poté, co její partner skončil v kriminále, když ji už poněkolikáté zřídil tak, že skončila v nemocnici.

Z vyprávění Šárky Kočvarové je zřejmé, že už zažila tolik zlého, že by to vystačilo na několik životů. Několikrát se jí zhroutil celý svět. „Tohle ale byla zatím největší rána, jaká mě potkala,“ říká o smrti dítěte.

Související text čtěte ZDE