Byl to příjemný červencový podvečer. Idylka dovolené sice skončila, ale pohoda vzala za své až na nádraží. Co se stalo? Vracel jsem se z chaty v Přelouči do Kolína vlakem. Se zpožděním na trati Praha – Kolín – Pardubice jsem počítal. Práce na budování koridoru jsou v plném proudu a zpoždění souprav jsou na denním pořádku.

Našel jsem si tedy dle platného jízdního řádu vyhovující spoj s odjezdem v 19:05 a vydal se na cestu k nádraží. Zařadil jsem se k hloučku čekajících cestujících, který mohl čítat asi 10 osob a čekal jsem na ohlášení spoje. Pět minut před plánovaným odjezdem mého vlaku byl za zvuku místní nádražní znělky ohlášen příjezd osobního vlaku ve stejném směru, který již tou dobou měl být na cestě do Kolína. Vytušil jsem, že to nevěstí nic dobrého a samozřejmě jsem se nemýlil. Ihned po tomto hlášení se ozvala z chraplavých tlampačů tamního nástupiště známá věta: „Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku.“ Dobrá, počítal jsem s obligátním zdržením v řádu několika minut, ovšem skutečnost byla jiná – minimálně 40 minut navíc. Rozhořčen, ovšem zároveň i smířen s nastalou situací, mi rychlými počty vyšlo, že ohlášeným osobním vlakem bych měl být doma rychleji.

Souprava s honosným názvem „City Elefant“ skutečně přijela. Sice až po 10 minutách po hlášení, ale přece, a tak jsem sebral svou cestovní tašku a nasedl do vagonu. Vše se zdálo býti v pořádku, ovšem toto naivní zdání mi vydrželo pouze dvě následující zastávky. Když vlak dojel do stanice Řečany nad Labem, nastalo nezvykle dlouhé čekání. Ze svých zkušeností jsem očekával, že každou chvíli kolem nás projede „vlajková loď“ Českých drah SC Pendolino, kterému dávají přednost snad všechny ostatní soupravy, jelikož by se nejspíše neslušelo, aby nejdražší stroj, který brouzdá naší krajinou, měl také zpoždění. Jenže nic se nedělo. Spolu s dalšími cestujícími se nám podařilo dostat ven na nástupiště a pokoušeli jsme se zjistit, copak že nám to brání v jízdě.

Vlak nedojel ani do 3. zastávky

Nejede to,“ zněla první, vskutku převratná informace od vlakové průvodčí. Posléze se zjistilo, že závada bude nejspíše technického rázu a týká se lokomotivy u soupravy. Zaměstnankyně drah z místního nádraží se pokoušela cestujícím osvětlit situaci a po několika minutách diskuze se strojvedoucími společnými silami došli k názoru, že tento vlak už nepojede.

Mezi znechucenými lidmi postávajícími u nepojízdné soupravy se začala ozývat neslušná slova na adresu Českých drah, a tak se pracovnice snažila cestující nějak uklidnit. Oznámila, že se pokusí zastavit zde jiný vlak, kam by si mohli lidé přesednout a dojet do svých domovů. Od příjezdu do Řečan již uplynulo 50 minut, takže nás nakonec předjel i onen zpožděný rychlík, kterým jsem měl původně cestu absolvovat.

Náhle se ovšem podařilo nějakým záhadným způsobem zprovoznit naši soupravu, a tak jsem se společně se zbytkem cestujících konečně mohl vydat vstříc Kolínu. Nedávný reklamní slogan ČD „Auta stojí, vlaky jedou“ je v kontextu tohoto zážitku víc než úsměvný.

Martin Petřík