Starý čtyřpatrový činžovní dům, otlučená špinavá fasáda. Na chodbě na příchozího dýchne zatuchlina a chlad. Za dveřmi jednotlivých bytů panuje zvláštní ticho. Napětí. Jako kdyby obyvatelé domu vkolínské Zengrově ulice vytušili vetřelce, se kterým nechtějí mít nic společného. Vměstském domě tu bydlí zhruba dvanáct cikánských rodin. Starší žena odnaproti se hořce usmívá naší poznámce na ticho: „Jo, to byste měli slyšet ten rachot večer, ani spát se kolikrát nedá. Děti nám lezou po střechách garáží, hází kameny pod projíždějící auta, vysypávají popelnice.“

Pověstný cikánský temperament, jejich umění užívat si života plnými doušky nevadí jenom „gadžům“. Jedna zrodin, přestože romská, stylem života nezapadá. „Ostatní nám závidí, chodíme do práce, dokonce jsme si vbytě na vlastní náklady vybudovali záchod,“ popisuje muž. „Zažíváme denně peklo, vulgární nadávky jsou to nejmenší." Přidávají se idalší lidé zulice, spojuje je stouto romskou rodinou jedna věc: strach ovlastní bezpečí. Proto nikdo nechce vystupovat pod jménem. „Víte, ono se řekne dvanáct rodin, ale každá rodina má nejméně šest členů. Atěch baráků je tady pět,“ uzavírá další muž. Strávená půlhodinka mezi Romy však působila pohodově.