Počasí ráno nic moc. Skoro jako by ani nebyl srpen. Sedmnáctiletý František Coubal je už v půl šesté ve vlaku. Míří na praxi na dráhu. Poslouchá rádio. Není to ale příjemná muzika. Dozvídá se o okupaci… Odvíjí se totiž první hodiny srpnové středy před 41 lety - 21. srpna 1968.

„Informace se ale rozšířila strašně rychle, přestalo se pracovat a lidi se objevili v ulicích. Na Zámecké vzniklo jakési centrum, kde se malovaly transparenty, dávaly se dohromady letáky a plakáty a my s klukama jsme začali roznášet po městě,“ vzpomíná František Coubal. Zprávu o vpádu vojsk Varšavské smlouvy už nebylo třeba nikterak potvrzovat. Ze Zálabí se po starém mostě začaly hrnout vojenská auta a tanky. „V očích náctiletých to bylo určité dobrodružství. Ale už vnímali soudržnost lidí. Lidi tankům vytvořili koridor, ale jakmile ruský voják vytáhl z okýnka samopal, tak jsme se rozprchli,“ líčí Coubal a vzpomíná také na záměrné otáčení ukazatelů, aby okupanti nevěděli kudy kam.

Kolíňák Josef Matucha v té době bydlel naproti hotelu Savoy. Vzpomíná: „Když jsem na mostě viděl ruské tanky, nebylo mi to divné. Předtím probíhalo na území republiky cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Trochu mě zarazilo, že zatímco české tanky jezdily přes most vždy po jednom, ruské tanky se hrnuly jeden za druhým. Teprve z rádia jsem se dozvěděl, že je to okupace. Rusové jezdili za Zálabí směrem k Bayerce, před hotelem Savoy se shromáždili Kolíňáci a házeli po okupantech rajčata. Až to jednoho ruského vojáka přestalo bavit a vystřelil do vzduchu…“

Za vzpomínky a zapůjčení dobových materiálů děkujeme pánům Jaroslavu Kronusovi, Františku Coubalovi a Josefu Matuchovi.