Lenka Hlavičková prošla úspěšně výběrovým řízením pro účast na projektu vrozvojových zemích. Účastnili se mladí lidé do třiceti let věku. Pro sedm různých projektů bylo zvoleno sedm dobrovolníků a ti jednotlivě vycestovali. Lenka na tři měsíce do afrického Mosambiku.

Jak jste se do Afriky dostala?
Jako dobrovolnice specifického projektu mezinárodní neziskové organizace. Cílem je nabrat zkušenosti a přehled, jak to vrozvojových zemích funguje, a ty znalosti, které se tam nabyly šířit doma vEvropě. Je to mezinárodní projekt, pracovala jsem vtýmu ještě sdvěma zahraničními kolegy zNěmecka a zPolska.

Jak jste se otéto možnosti dozvěděla?
Organizace má už čtvrtý ročník tohoto projektu a posiluje propagaci. Protože jsem sorganizací již spolupracovala, věděla jsem otom. Na vysokých školách jsou ipřednášky na toto téma. Faktem je, že oprojektu se ví víc vPraze, také většina přihlášených byli Pražáci.

Ojaký projekt se jedná?
Je to projekt globální výchovy a vzdělávání a vznikl za podpory německé organizace. Dobrovolníci zevropských zemí odjíždějí do různých států světa. Protože se jedná oneziskovou organizaci, jsou aktivity podporované zgrantůEU.

Kde jste byla?
VMosambiku, přestože to nebyla prioritní země. Měla jsem působit vprojektu, který se snaží pracovat sdobrovolnými oraganizacemi a sirotčinci. Měli jsem dělat šetření sneziskovými organizacemi. Ale nefungoval tak, jak by měl. Takže jsem nakonec pracovala ve škole, kde byli postiženéděti.

Jakým způsobem jste sdětmi pracovala?
Bylo to dost obtížné. Protože děti nebyly postižené fyzicky, ale byly neslyšící, některé iněmé. Chyběla cesta komunikační. VMosambiku se kromě nářečí mluví portugalsky, ale tady to nešlo. Znakový jazyk Mosambiku je úplně jiný. Ze začátku jsem na děti koukala a navazovali jsme kontakt. To nějakou dobu trvalo. Naučila jsem se základní znaky, abych snimi byla schopná komunikovat. Bylo pro mě nesmírně zajímavé, jak se dá komunikovat beze slov. Když lidi opravdu chtějí, tak společnou řeč najdou, ikdyž ji nemají.

Jak vypadal běžný školní den?
Hráli jsem různé hry, snažili se vyzvědět, jak to vypadá unás. Tak jako my máme zkreslené představy oAfrice, oni mají strašně zidealizované představy oEvropě. Výuku bych nezvládla, nedorozuměla bych se. Učitelé tam pracují celý den, protože tam mají strašně nízké platy. Děti chodí do školy na etapy během dne podle věku. Ráno chodí ty nejmladší, odpoledne starší, večer nejstarší. Takže škola je vprovozu od šesti hodin od rána do devíti do večera. Přes poledne, kdy je hrozný vedro, je dlouhápauza.

Jak vypadá školní třída?
Třída není věkově homogenní. Dětí ve třídě bylo jak kdy. Běžná třída vMosambiku mívá kolem sedmdesáti dětí. Tady jich bývalo kolem třiceti, ale na hrozně malém prostoru. Přestože státní školy jsou zadarmo, pro rodiče dětí je škola hrozně drahá. Řada rodin nemá peníze, někdy škola dotuje uniformy, ale třeba propisky jsou velký problém– děti si půjčují propisku od učitele.

Jak jste byla placena?
Dostali jsem stipendium, které nám muselo pokrýt všechny výlohy. Dalo se vyžít. Nebyl to žádný luxus. Ubytování jsme si sháněli na místě sami. Bylo dost drahé, bydlela jsem vrodině mosambicko-polské. Veškeré věci, které my považujeme za běžné, tam jsouluxus.

Měla jste to do školy daleko?
Chodila jsem na předměstí, většinou pěšky. Sice tam jezdí chapa, minibus, do kterého se nacpe neuvěřitelné množství lidí a objíždí město křížem krážem a zastávky to má podle toho, kam kdojede.

Co tam bylo pro Evropana nejhorší?
Že jsem vzbuzovala na ulicích pozornost jako žena, povykovali na mě muži, snažili se seznámit. Bylo mi to hodně nepříjemné. Shodly jsme se na tom všechny bělošky, které jsme tam byly. Apočasí bylo strašné. Vnoci strašný vítr a přes den zvláštní vedro, teploty kolem čtyřicítky.

Co jste nosila na sobě?
Tvrdošíjně kalhoty a tričko, nechtěla jsem budit pozornost. Jinak Mosambičanky ve městě se oblékaly elegantně.

Co hygienické podmínky? Bydlela jsem vměstském bytě, sice africké podmínky, takže vymlácená okna, ale byla tam tekoucí voda. Jenom studená, ale byla. Pračka nebo mikrovlnka tam neexistuje. Města jsou hrozně špinavá. Existují obchoďáky, ale je to tam strašně drahý. Na trhu jsem si nedovolila koupit třeba listovou zeleninu. Epidemie cholery existují, imalárie. Antimalarika jsem musela vysadit, protože mi nebylo dobře. Pasivní ochrana stačila, nebyla jsem tam vobdobí, kdy malárie byla na vrcholu. Měla jsem jediný zdravotní problém, svrab. To byla ale banalita proti tomu, co všechno by tam člověk mohl dostat. Bylo to stejně strašné, celé dny jsem byla doma a prala prádlo. Evropští kolegové se mě stranili. To bylo blbý. Vtu chvíli to byla největší ponorka.