Ta story smutně kořeněná i ztrátou milované dcery zasáhla u srdce snad každého. I proto se Helena Třeštíková, chvilková ministryně kultury, rozhodla natočit o osudech statečné ženy i film. Nazvala ho prostě – Marcela. A jeho kolínskou premiéru přijela sama režisérka i s hlavní protagonistkou představit do Kina 99. Dorazil i Marcelin syn Tomáš.

Snímek vznikl právě přepisem televizního časosběrného dokumentu Manželské etudy, který Třeštíková se šesti manželskými páry začala natáčet jako projekt Krátkého filmu v roce 1980; o dva〜cet let později se ke svým hrdinům vrátila Na příběh Marcely, která se před zraky diváků stala dvojnásobnou matkou se dvěma partnery, především jí však tragicky zemřela její dcera Ivana, kterou přejel vlak, přišlo mnoho ohlasů a díky financím zaslaných diváky si nyní Marcela pořídila byt v Praze.

Před promítáním snímek uvedla režisérka, Marcela se synem pak předstoupila před diváky jako překvapení po projekci. Otázky z besedy, která trvala více jak hodinu, směřovaly na obě dvě ženy. „Zhruba dva měsíce jsme prožili na matrice, oslovili jsme dvacet párů, polovina z nich s natáčením souhlasila a polovinu z nich jsme točili. Nakonec se jejich počet z eko〜nomických důvodů zredukoval na šest. Ze stejných důvodů byli i všichni z Prahy a svatbu měli na Staroměstské radnici, kritériem byl i věk mezi 18 a 24 lety, muselo jít o první manželství bez předchozích závazků,“ popsala Třeštíková kritéria výběru. Ke svým hrdinům by se chtěla režisérka vrátit, stěhování Marcely do Prahy se do filmu už nedostalo – natočeno však je a v televizi by už být mělo.

„Že je manžel závislý na matce jsem zjistila bohužel až pozdě,“ odpověděla Marcela na dotaz směřující k tchýni, která zřejmě první Marcelin vztah rozbila. „S Jirkou jsem samozřejmě mluvila, vzal si čas na rozmyšlenou, ale pak, prý na radu maminky, natáčení odmítl. Ohledně údajného pohlavního zneužití své dcery uvedl, že nebylo prokázáno a vyšetřování bylo odloženo. Po promítnutí snímku v televizi podal na Marcelu žalobu pro pomluvu,“ shrnula úlohu otce Ivany a prvního muže Marcely Helena Třeštíková.

Marcela na Český Brod nezanevřela

Marcela se do srdcí diváků dostala vinou smrti své dcery, která zahynula na trati Praha – Český Brod. V Českém Brodě s matkou a bratrem bydlela a denně dojížděla z Prahy ze zaměstnání. První, komu tuto tragickou zprávu Marcela zavolala, byla právě Třeštíková a neštěstí sledovali diváci takřka v přímém přenosu. Jejich vzedmutá vlna solidarity také přinesla Marcele a jejímu synovi peníze, za které si pořídila byt v Praze a mohla se opět přestěhovat tam, kam se toužila vrátit. Našemu Deníku Marcela Haverlandová poskytla rozhovor.

Už jste film viděla?
Viděla jsem jej pouze jednou a to v takovém komorním prostředí a za přítomnosti psycholožky, protože jsem na tom nebyla psychicky moc dobře. Ta se o mně stará ostatně dodnes. Na některé věci jsem se však stejně nedokázala dívat.

Ale ty nejstarší záběry, třeba z vaší svatby nebo rozchodu s prvním manželem, jste už viděla v televizi?
To ano, když to šlo tenkrát v televizi. A také jsme dostali nahrávku. Tu druhou část, která se natáčela po změně režimu a barevně, tak tu už ne. Mám to doma, ale zatím jsem se na to nepodívala.

Ve vašem případě se dá říct, že Helena Třeštíková nebyla pouze režisérkou…
Ano, byla spíše mojí kamarádkou a jí jsem volala, když se dcera nevrátila domů a pak, když jsem se dozvěděla o její smrti. Ona zrovna ten den byla tisková konference k pokračování Manželských etud a Helenka chtěla nějakou fotografii Ivanky s tím, že by se dala do novin. Policisté mi ten den přišli říct, že dcera zemřela. Helena mi pak volala každých deset minut, měla strach, abych něco neprovedla.

Jaký máte nyní vztah k městu Český Brod? Zanevřela jste na něj, kvůli tomu, co jste tam prožila?
Zanevřela? To se nedá říct, ale v tom bytě jsem nemohla žít, byl to na mě hrozný tlak, všude jsem dceru viděla, navíc jsem dojížděla do Prahy tím samým vlakem, vinou něhož zřejmě Ivanka zemřela.

A vlastně díky ohlasu televizního snímku jste získala opět byt v Praze?
Televize jej odvysílala v lednu roku 2006 a díky němu začali lidé spontánně posílat peníze na sbírku a vybralo se jich tolik, že jsem se mohla vrátit do Prahy. Ti lidé byli úžasní, někdo poslal dvě stovky, jiný tři, chodilo to úplně spontánně, dopisy, lidé telefonovali a podporovali mě.

Co nyní děláte?
Dostala jsem invalidní důchod, ale ještě jej nemám ani vypočítaný, v půlce ledna byl přiznaný, ale ještě jsem nedostala jedinou platbu.

Do Kolína jste přijela pobesedovat s diváky o filmu. Jak často takhle jezdíte a jaké máte z toho pocity?
Návštěva Kolína je přibližně pátým setkáním s diváky. Trošku mě to nabíjí, někdy ale i rozhodí, protože to tu ránu jitří… Úžasné naopak je, jak lidé chodí s tím, že nám drží palce.