Zdá se, že spousta lidí se smířila s faktem, že úředník má neomezenou moc, a běda tomu, kdo si dovolí něco namítnout. Robert Souček z Kolína se nechce nechat. Kde je pravda?Přijďte si za týden, budeme ten papír pro vás mít připravený. Začalo to slibně.

Robert Souček šel na cizineckou policii přihlásit snoubenku z Německa k přechodnému pobytu – papír sice v „Schengenu“ již nepotřebný, ale občas stále užitečný.

Podali žádost, a přestože úřady mají na vyřízení zákonnou lhůtu 30 dnů, dostali už po několika málo dnech vyrozumění. Žádost byla kladně vyřízena.

„Přesně o týden později, jak nám bylo řečeno, jsme tedy já i snoubenka, oba manažeři u zahraničních firem v Praze, odložili několik pracovních jednání, abychom cestou do práce ráno stihli “ten papír” vyzvednout. Co se ten den na cizinecké policii odehrálo, budu mít doma “na talíři” ještě asi pěkných pár týdnů,“ s povzdechem komentuje Robert Souček. Nejenom, že dobu marně čekali, než se jim bude někdo věnovat, ale navíc se dozvěděli, že příslušný doklad ještě není u úředníka k dispozici. „To těm pánům nevadí, že mrhají časem ostatních? Kdybych já tohle udělala svému zákazníkovi, asi bych přišlao místo,“ reaguje snoubenka.

Roman Pecka, vedoucí oblastního oddělení cizinecké a pohraniční policie, nesouhlasí. Jeho pohled se liší.První reakce na případ pana Součka je ze strany vedoucího cizinecké policie Romana Pecky emotivní, ale jednoznačná: „Vůbec nerozumím tomu, proč si pan Souček nestěžoval u nadřízeného. Vždyť pokud má člověk pochybnost o práci někoho, tak nejjednodušším krokem je kontaktovat nadřízeného a věc hned vyřešit na místě. Rozhodně bych policistu hned předvolal a situaci řešil.“

Chceme jít v historii času zpátky a dohledat, jak to bylo. Podle záznamů byla žádost podaná k 10. březnu letošního roku. Vyhověno jí bylo již o tři dny později. Běžná praxe mluví o překontrolování u vedoucího. „S panem Součkem byl náš úředník domluvený na 19. března, ale on přišel již 17. 3., kdy doklad u sebe ještě úředník neměl,“ objasňoval Pecka.

Že by zafungovala souhra náhod? Proč žadatelé museli čekat a poslouchat rozhovor úředníků?

Vedoucí kolínského pracoviště argumentuje, že těžko může svým podřízeným nařídit, aby nemluvili. „Naprosto vylučuji, že by u rozhovoru nepracovali,“ řekl Pecka. Zároveň upozorňuje na podmínky : „Z pětačtyřiceti lidí jich na naší oblasti pracuje třináct. Od Nového roku se sloučila pracoviště z Kolína, Kutné Hory a Poděbrad a přemísťujeme se do poděbradské budovy.“

Argument to je, ale má zajímat člověka, který si potřebuje vyřídit doklady? „Určitě ne,“ reaguje Pecka. Na druhou stranu upozorňuje, že nic není černobílé. „Pan Souček tady podle svědectví lidí předbíhal a choval se arogantně. Už čtrnáct dní mu tady doklad leží a ještě si jej nevyzvedl,“ uzavřel.

Získání potvrzení aneb jak šel čas v podání Roberta Součka
8:00 Začátek úředních hodin. Za mříží vzniká fronta lidí očekávajících otevření.
8:05 Stále se nic neděje. V sousední kanceláři probíhá klidný rozhovor o tom, co se soukromě dělo o víkendu, jak někomu přišli kopat vodovodní přípojku atd.
8:07 Vstupní dveře se konečně otvírají, lidé vstupují. Před námi přišel jeden pán. Vstupuje do kanceláře, ale místní úředník jej žádá o strpení: „Musím tady ještě něco dokončit.” Zákazník se tedy vrací do čekárny a dle pokynu úředníka čeká.
8:12 Úředník vychází z kanceláře, v ruce má Ramu, jakýsi sýr a jídelní nůž a někam, pravděpodobně do kuchyňky, tyto věci nese. Šokovaný výraz na tváři mé snoubenky nelze popsat. Krátce poté konečně přichází na řadu první čekající.
8:20 Z kuchyňky se vrací i druhý uředník, v ruce vonící šálek kávy. Z kanceláře je slyšet rozhovor o víkendové lyžovačce. Snoubenka naštěstí zatím moc nerozumí česky, já ve snaze ochránit reputaci naší země samozřejmě nepřekládám. Na stěně visí slogan “Pomáhat a chránit”, což si snoubenka již přeložit umí, obávám se.
8:25 Na základě událostí několika předchozích minut mě napadá, zda „ten papír“ pro nás vůbec mají připravený, nebo tam jen tak mrháme produktivním časem. Nevydržím a jdu se informovat.

„Pane Součku, opravdu jsem Vám říkal za týden? Ještě jsme se k tomu nedostali, prijďte si prosím ve středu,” potvrzuje úředník mé obavy.

„Takže to tady půl hodiny sedíme jen tak?”, namítám. „Nezlobte se, ale už jsme mohli být dávno v práci a místo toho tady posloucháme rozhovor o lyžovačce,” dodávám rozhořčeně. To je však chyba.

„Tak víte co? My na to ze zákona máme 30 dní, tak si přijďte za 14 dní. Chtěli jsme vám vyjít vstříc, ale takhle ne – nashledanou,” naznačí mi úředník jasně, abych místnost opustil.

Úplné znění dopisu Kolínskému deníku od R. Součka

Dobrý den,

rád bych přispěl do Vaší ankety o zkušenostech s prací úředníků.

Zdá se, že většina lidí v České republice se smířila s faktem, že úředník má neomezenou moc, a běda tomu, kdo si dovolí něco namítnout. Mě osobně se tato problematika dotýká možná víc než ostatních; po dlouhých diskuzích se mi podařilo přesvědčit snoubenku z Německa, aby se se mnou přestěhovala do ČR a dala šanci životu v Kolíně. Naivně jsem věřil a jí tvrdil, že všechny ty povídačky o postkomunistických zemích jsou jenom předsudky “Zápaďáků” a že se zde věci za poslední roky v mnohém zlepšily. O to tvrdší bylo naše setkání s realitou. Jeden příklad za všechny:

“Přijďte si za týden, budeme ten papír pro Vás mít připravený,” začalo to slibně, když jsem šel na cizineckou policii snoubenku přihlásit k přechodnému pobytu – papír sice v „Schengenu“ již nepotřebný, ale občas stále užitečný.

Přesně o týden později, jak nám bylo řečeno, jsme tedy já i snoubenka, oba manažeři u zahraničních firem v Praze, odložili několik pracovních jednání, abychom cestou do práce ráno stihli “ten papír” vyzvednout. Co se ten den na cizinecké policii odehrálo, budu mít doma “na talíři” ještě asi pěkných pár týdnů:

8:00. Začátek úředních hodin. Za mříží vzniká fronta lidí očekávajících otevření.

8:05. Stále se nic neděje. V sousední kanceláři probíhá klidný rozhovor o tom, co se soukromě dělo o víkendu, jak někomu přišli kopat vodovodní přípojku atd.

8:07. Vstupní dveře se konečně otvírají, lidé vstupují. Před námi přišel jeden pán. Vstupuje do kanceláře, ale místní úředník jej žádá o strpení: “Musím tady ještě něco dokončit.” Zákazník se tedy vrací do čekárny a dle pokynu úředníka čeká.

8:12. Úředník vychází z kanceláře, v ruce má Ramu, jakýsi sýr a jídelní nůž a někam, pravděpodobně do kuchyňky, tyto věci nese. Šokovaný výraz na tváři mé snoubenky nelze popsat. Krátce poté konečně přichází na řadu první čekající.

8:20. Z kuchyňky se vrací i druhý uředník, v ruce vonící šálek kávy. Z kanceláře je slyšet rozhovor o víkendové lyžovačce. Snoubenka naštěstí zatím moc nerozumí česky, já ve snaze ochránit reputaci naší země samozřejmě nepřekládám. Na stěně visí slogan “Pomáhat a chránit”, což si snoubenka již přeložit umí, obávám se.

8:25. Na základě událostí několika předchozích minut mě napadá, zda „ten papír“ pro nás vůbec mají připravený, nebo tam jen tak mrháme produktivním časem. Nevydržím a jdu se informovat.

“Pane Součku, opravdu jsem Vám říkal za týden? Ještě jsme se k tomu nedostali, prijďte si prosím ve středu,” potvrzuje úředník mé obavy.

“Takže to tady půl hodiny sedíme jen tak?”, namítám. “Nezlobte se, ale už jsme mohli být dávno v práci a místo toho tady posloucháme rozhovor o lyžovačce,” dodávám rozhořčeně. To je však chyba.

“Tak víte co? My na to ze zákona máme 30 dní, tak si přijďte za 14 dní. Chtěli jsme vám vyjít vstříc, ale takhle ne - nashledanou,” naznačí mi úředník jasně, abych místnost opustil.

Radši už nenamítám, že by mi spíš vyšli vstříc tím, kdyby mi ušetřili čas a rovnou řekli, ať se zastavím za měsíc. Odcházím a přemýšlím, jak tohle vysvětlím německé občance.

“To těm pánům nevadí, že mrhají časem ostatních? Kdybych já tohle udělala svému zákazníkovi, asi bych přišla o místo,” reaguje má snoubenka a pokračuje: “Neměli bychom na toto jednání upozornit nadřízeného, aby věděl, kde mají prostor ke zlepšení?” “Well… honey… jestli nechceš riskovat, že se Ti někdo začne mstít, je asi lepší držet krok…”, sám nevěřím, že jsem řekl něco takového. Asi podvědomá reakce naučená z předrevoluční éry.

“Vždyť ty lidi přece platíme…,” nepřestává se snoubenka divit. Raději pouštím rádio a odjíždím do práce. Těším se, až zase tvrdou prací pomohu svým zákazníkům a budu se moci dále pokorně ucházet o jejich čas, peníze a přízeň…

Jména aktérů tohoto příběhu záměrně neuvádím - snažím se poukázat na všeobecný problém a dle mého názoru by konkrétní jmenování vůči výše zmíněným úředníkům nebylo fair. Naše zkušenost z tohoto úřadu je totiž pouze jednou z mnoha, co jsme v poslední době prožili (např. popis práce všemocných úředníku při získávání stavebního povolení by zabral celé noviny). Problém je určitě ve špatném vedení; je třeba změnit celý systém, aby tento lépe sloužil těm, kteří jej vlastně platí – daňovým poplatníkům. Lidé často říkají, že bude trvat celou generaci, než se “staré struktury” obmění a vše se zlepší. Já se ale ptám: není 19 let od roku 1989 skoro již jedna generace?