Cyril Koky působí jako koordinátor pro romské záležitosti na při Krajském úřadě Středočeského kraje. Maturoval na střední vojenské škole v Liptovském Mikuláši. Ze Slovenska ho převeleli do Kolína, kde sloužil deset let. Pak se rozhodl z armády odejít. Poté působil na Okresním úřadě v Nymburku. Bakalářský titul získal na Vysoké škole politických a společenských věd v Kolíně, magisterský na Vysoké škole ekonomie a managementu verejnej správy v Bratislavě. Je ženatý a má dvě děti, nejstarší syn je studentem prvního ročníku právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Jak koordinátor pro romské záležitosti Středočeského kraje Cyril Koky vidí současnou problematiku? Jak by ji vyřešil? Co je první krok? Nejen na to jsme se ho zeptali při našem rozhovoru.

Téma sociálně vyloučených lokalit je stále aktuální také v Kolíně. Hovoří se o tom, že město dá obyvatelům této lokality byty různě po Kolíně. Někteří Kolíňáci se toho obávají. Co na to říkáte vy?

Záleží vždy na tom, jak konkrétní rodina funguje. Zda má adekvátní příjem, zda může bydlet bez problémů i jinde, jaké má předpoklady. Pokud splňuje určité podmínky, proč ne. I mezi romskými rodinami jsou velké rozdíly. Není pravda, že Romové chtějí automaticky bydlet pospolu, to je zásadní omyl. Já bydlím na sídlišti několik let a ke svým sousedům se chovám slušně, nikoho neotravuji, neobtěžuji a totéž očekávám i od svých sousedů a funguje to skvěle.

Takže nevidíte problém v tom, kdyby Zengrovka jako sociálně vyloučená lokalita byla zrušena a její obyvatele město přestěhovalo na sídliště?

Myslím si, že domy v Zengrově ulici město určitě nezbourá a obyvatele nepřestěhuje jinam. Ty byty přece nemohou zůstat neobsazeny. Osobně Zengrovku vůbec nepokládám za obzvlášť velkou a nebezpečnou vyloučenou lokalitu, to vůbec ne. V středních Čechách jsem viděl daleko horší lokality než Zengrovku. Domnívám se však, že by bylo dobré, aby Zengrovka nebyla v budoucnu vyloženě čistě romskou, ale smíšenou lokalitou to by byl ideální stav.

V médiích se ale hovoří o tom, že agentury pumpují velké peníze do různých výzkumů, ale praktické výstupy chybí. Co vy na to?

Víte, pokud chcete řešit takhle složitou oblast, tak potřebujete znát analýzy, informace a data, abyste mohl přijmout nějaká řešení. Nemyslím si však, že tyto analýzy a výzkumy stojí daňové poplatníky miliony korun. Nejsou to vyhozené peníze jako za nesmyslné projekty jmenoval bych například sociální karty, nefunkční registry vozidel a podobně.

Práci nemohou sehnat ani absolventi vysokých škol. Jakou šanci mají potom lidé z ghett?

Romská menšina je dlouhodobě postižena vysokou mírou nezaměstnanosti, což představuje poměrně velké ekonomické ztráty pro stát kvůli chybějícím daňovým příjmům a vyšším výdajům na sociální dávky. Už při zadávání veřejných zakázek se dá minimalizovat nezaměstnanost tím, že se stanoví podmínka, že vítězná firma musí při práci na zakázce zaměstnat deset procent lidí z řad dlouhodobě nezaměstnaných. Zkrátka co si budeme vykládat: musíme dostat lidi z ghett na pracovní trh.

To zní naopak jako pozitivní diskriminace. Stejné podmínky by mohli chtít i mladí lidé po škole.

To je složité. Veřejnost na jedné straně křičí, že Romové nepracují. A když by mohli tu šanci dostat, tak nadávají také. Musíme si uvědomit, co chceme. Buďto budeme vyplácet sociální dávky, nebo lidi dostaneme na pracovní trh. Já si myslím, že to druhé je lepší. Rodina, která je dnes na sociálních dávkách a případně si přivydělá na černo, je na tom lépe nežli ten, kdo dělá za minimální mzdu. To se musí změnit. Minimální mzda v Německu je pětkrát vyšší nežli u nás.

V Kolíně je více jak dvacet ubytoven, hodně se hovoří o problémech, které s nimi souvisejí: kriminalita, drogy… Jak tuto problematiku vidíte vy?

Stát a zákonodárci v této oblasti totálně selhali. Nepodpořili výstavbu sociálních bytů dosud není zákon o sociálním bydlení. Tisíce rodin s dětmi dnes žije na ubytovnách po celé republice, mnohdy v katastrofálních podmínkách. Za jednu místnost kolikrát zaplatí to, co by platila někde na sídlišti, takhle to dál přece nemůže jít.

Co se s tím dá dělat?

Jednoznačně musí dojít k zastropování dávek na bydlení na ceny v místě obvyklém. Pokud ale dojde k razantnímu snížení těchto dávek nebo k úplnému zrušení, může dojít k tomu, že stoupne bezdomovectví, jelikož ty rodiny už nikdo neubytuje a mohou skončit na ulici. A kdo to bude potom řešit? Propadají se i rodiny z většinové populace. V oblasti bydlení musí stát přijmout taková opatření, která by celkově zlepšila podmínky bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel.

Jak to řeší jiné země?

Celý základ systému sociálního bydlení například ve Francii je v rukou státních nebo polostátních organizací. Ty poskytují developerům značně zvýhodněné úvěry, daňové úlevy a podobně na výstavbu a správu sociálních bytových jednotek, určených k pronájmu nebo na prodej. Francie investuje sice nemalé finanční prostředky do sociálního bydlení a má zákon tak propracovaný, že žadatel do začátku dalšího měsíce bydlí. V podstatě lze říci, že Francie nezná pojem nedostatek bytů.

Hovoří se o tom, že mladí Romové nejsou k práci kvalifikovaní. Jak byste řešil tento problém?

Nová vláda bude muset klást větší důraz na předškolní výchovu hlavně dětí ze sociálně vyloučených lokalit. Minimálně rok před nástupem do školy by měla být povinná. Kromě toho, kdyby záleželo na mně, bych prodloužil základní školu z devíti let na dvanáct.

Proč takové prodloužení?

Cílem je, aby žák po skončení základní školy pokračoval ve studiu, třeba na učilišti, a získal tak potřebné zručnosti a dovednosti. Tím by vznikla podstatně větší šance na uplatnění se na pracovním trhu. Ne, že v patnácti zůstane doma a fláká se. Rodina musí být v tomto směru motivovaná, aby se mladí Romové dál aktivně vzdělávali.

Co speciální školy? To je také ožehavé téma. Zrušil byste?

V České republice se většina romských dětí i nadále vzdělává ve školách praktických podle programu pro lehce mentálně postižené. Právě za vylučování romských dětí z hlavního vzdělávacího proudu je Česká republika už několik let terčem ostré kritiky jak nevládních organizací, tak i Štrasburského soudu pro lidská práva. Romské děti, které český školní systém často posílá do praktických škol dříve zvláštních se například po přestěhování do Velké Británie bez problémů zapojují do tamních základních škol. Jisté je to, že si zaděláváme na velký problém. Děti by se měly vzdělávat společně. Když spolu nechodí do školy a nekomunikují, jak to bude vypadat v dospělosti, když se vůbec neznají?

Proti tomu byl argument, že děti z ghett budou ty ostatní brzdit.

V Anglii se vzdělávají pohromadě děti ze všech kultur a národností. Proč to v Anglii jde a u nás ne? Pokud má romské dítě kvalitní předškolní přípravu, nevidím nejmenší důvod, aby nenastoupilo do běžné základní školy. V tomto směru tady musí udělat kus práce. Zejména ministerstvo školství má být tím správným iniciátorem změn.

Dobře, děti připravíte. Ale jsou na tohle připraveni učitelé?

To je otázka, co je učí na těch fakultách. Nicméně budoucí učitelé musí být dostatečně odborně připraveni na inkluzivní vzděláváni. Na toto musí být připravené i základní školy. Vzpomínám na svoje dětství: rodiče neměli akademické vzdělání, táta dělal na dráze, máma v pekárně, nikdo se se mnou neučil. Ale měl jsem štěstí na kvalitní učitele, kteří mně neustále motivovali, počínaje od mateřské školy až po vysokou. Velmi rád na ně vzpomínám.

Co byste poradil Kolínsku v problematice ghett?

Víte, existence sociálně vyloučených lokalit v mnoha městech ČR v současnosti představuje vážné bezpečnostní riziko. Podívejte se na četnost protiromských pochodů u nás frustrovaná a nespokojená část veřejnosti často otevřeně podporuje jednoduchá a radikální řešení. Jako bychom se z minulosti málo poučili, co se dělo v důsledku ekonomické krize ve třicátých letech v Německu a dnes v Řecku. Bohužel univerzální a rychlé řešení neexistuje, kromě systematické a dlouhodobé práce, jinak hasíme pouze požáry. Je proto důležité, aby do řešení této ožehavé problematiky přispěl každý svým dílem zodpovědnosti a to jak Romové sami, tak zástupci měst a obcí, ale i vlády České republiky jako celku. Nesmíme připustit, aby toto téma za nás řešili extrémisté.