Jak se vůbec stal kadeřníkem? „Já to mám v rodině. Jsem čtvrtá generace kadeřnická v rodině. Původně se předpokládalo, že řemeslo podědí starší sestra. Ale tam to nevyšlo. Já jsem to původně nechtěl dělat, chtěl jsem být elektrikář,“ vzpomínal Jakub Tůma na své začátky.
Elektrikářem chtěl být proto, že ho bavilo opravovat slaboproudá zařízení. „Dodneška mě baví to hrabání se v drátech,“ usmál se. „Ne, že bych lezl po sloupech vysokého napětí, ale ten slaboproud. Ten co opravuje rádia, kazeťáky, videa a tak. V tom se šťourám do dneška,“ svěřil se se svým koníčkem. Podle jeho slov do přístrojů zasahuje více méně úspěšně. „Zatím žiji. A přístroje většinou i fungují,“ zasmál se.
Co se stalo, že se nakonec nestal elektrikářem? „Uvědomil jsem si, že jako koníček dobré, ale celý život bych se tím živit nechtěl,“ přemýšlel. Profesi mu doporučila babička. „Všichni spolužáci chtěli být automechanici, kvantoví inženýři a podobně. Kadeřník moc lidí nezaujal. Nehledě na to, že když jsem se díval do příručky, kde byla nabídka učebních oborů, tak tam psali, že kadeřníka na rok přijímají do oboru jenom jednoho,“ popsal své nejisté rozhodování o budoucím povolání.
Co se ve škole učilo? „Hodně teorie a historie účesů. My jsme měli to štěstí, že jsme byli experimentální rok, kdy se zavedlo, že týden byla praxe a týden teorie. Ty roky před námi to bylo čtyři dny teorie a jeden den praxe. Myslím si, že to bylo dobré, že člověk získal větší kontakt s tím oborem. Nechci tím říct, že jsem něco uměl, když jsem vyšel ze školy, ale měl jsem aspoň trochu představu, co mě čeká,“ zavzpomínal na školní léta.
Jakub Tůma také vysvětlil, na kom se získávala praxe. „Jsou to dobrovolníci, ano, smrtelní dobrovolníci. Na těch učilištích jsou většinou výrazně zvýhodněné ceny,“ popsal možná lákadla pro odvážné zákazníky. „Dnes to je pochopitelně jinak, ale v době, kdy jsem se učil, tak v kadeřnictví stálo stříhání dvacet pět korun a na učilišti sedm. Takže tam bylo ohromný zvýhodnění ceny,“ vysvětlil. „Hodně toho využívali třeba důchodci,“ dodal.
Právě praxi na seniorech si pochvaloval. „To na učení základních praktik bylo úplně super, protože v dnešní době je velký problém, že nikdo se nepřijde třeba oholit. Takže lidi, když vychází z učiliště, neumí holit. To my jsme měli frontu pánů důchodců, co se chodili ráno za sedm korun oholit,“ vzpomínal.
Proč se dříve muži neholili doma? „To byla taková společenská událost. Bylo to o tom, že se nedělalo od šesti od rána, ale že se začínalo později. Chlapi přišli v půl osmé do holičství, přečetli si noviny a vyrazili do práce. Můj dědeček měl holičství v centru Prahy a každé ráno se mu tam scházela určitá skupina lidí, každý den měla svůj den a ti se chodili holit,“ vyprávěl ze zkušeností svého dědečka.
Kadeřník Jakub Tůma umí holit břitvou. A je to prý těžké. „Chce to hlavně hodně cviku a volné zápěstí. Neholí se celou rukou, ale zápěstím. Ten základní pohyb zůstane, jako nezapomenete plavat, tak nezapomenete holit. Ale je to hodně o praxi. Dlouho jsem to nedělal, snad bych nikoho nepodřízl,“ zasmál se.
Také vyprávěl o nehodách, které mohou potkat kadeřníka. „ Za sedm korun to je samá nehoda,“ zasmál se při vzpomínce na holení. „Největší problém je ten, že na kadeřnickém učilišti se každého půl roku dělá zkouška praktická. Na to je těžké sehnat někoho, kdo si na holení sedne za model. Jednou se mi stalo, že můj model nepřišel a musel jsem chytit někoho z ulice. Naštěstí jsem potkal neoholeného člověka a nabídl jsem mu, že ho zdarma oholím. Břitvou, pochopitelně. Byla to špatná volba, jelikož měl tvrdé vousy. Pochopitelně jsem ho úplně strašně pořezal,“ vyprávěl příhodu.
U zkoušky však uspěl, byť podle jeho slov ze zákazníka teklo značné množství krve. „Dostal jsem trojku, částečně proto, že vůbec někdo přišel,“ vzpomínal s úsměvem na školní roky.
Vyprávěl také karambol své kolegyně. „Když se holí nad bradou, tak na to je speciální pohyb zespoda. Zákazník navíc nesmí natáhnout kůži, protože břitva ujede. No a ten pán chtěl kolegyni pomoct při holení, tak tu bradu natáhnul. Břitva jí ujela a uřízla mu špičku nosu. Ne hodně, jenom seřízla kůži, ale krve bylo spousta,“ vyprávěl.
Jak vypadaly začátky v praxi? „Nastoupil jsem do pánského kadeřnictví. To bylo v obrovských prostorách, sedm křesel vedle sebe, velká čekárna. Takové pánské kadeřnictví, kde ležely ty dva roky staré československé sporty, byli tam chlapi, co si vzali ty staré noviny a čekali, až kadeřnice nebo kadeřník zakřičí „další!“,“ usmíval se při vzpomínkách. „Dokonce se tam dělalo s bavlněnými pláštěnkami. Ještě jsme se učili takzvané zakládání prádla, to je specialita pánského kadeřnictví. Kdo to neuměl, tak nemohl stříhat. Dneska jsou pláštěnky na suché zipy a tohle se neřeší,“ popsal již nepoužívané metody.
Z kadeřnictví zmizelo hodně tradic. Holení, vázání plášťů… Co na to říká kadeřník Jakub Tůma? „Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, mně osobně holení vůbec nechybí,“ řekl. „Kdyby v dnešní době přišel chlap na holení, tak když to přepočítám na peníze, tak by ho to vyšlo na devadesát až sto padesát korun. To je nereálná cena pro to, aby chlapi chodili na holení. V době, kdy to stálo tři, pět nebo deset korun, tak to byla legrace,“ zauvažoval nad finanční problematikou.
Jak by popsal své začátky z profesního hlediska? „Tím, že jsem začal na tom pánským, tak to bylo skvělé, jelikož se kadeřník naučí stříhat. Od začátku to nejde jako mistrovi světa, ale člověk se do toho dostane a vystříhá se. Ty základy tam z učiliště jsou, pokud dává pozor,“ zamyslel se. „Myslím si, že první rok vyselektuje kadeřníky, co to chtějí dělat nebo kdo to dělá, že to chtěla maminka nebo to bylo atraktivní,“ tvrdil Jakub Tůma.
Začínal v pánském kadeřnictví. Co když začal stříhat ženy? „Mě stříhat zákaznice moc nebavilo, jelikož si myslel, že si strašně vymýšlí,“ zasmál se. „S chlapy se lépe dohodnu, protože jsme na stejné vlně. Ale postupem času jsem musel začít dělat i ženské, protože je k tomu člověk tlačený ekonomicky,“ vysvětlil. Karta se však obrátila. „Nyní mám devadesát procent ženské klientely a zbytek těch chlapů je pro mě spíše zpestření,“ řekl.
Co jsou nejlepší a nejhorší zákazníci? „Nejhorší zákazníci jsou mediálně známí lidé. Takoví ti hodně profláklí chtějí něco zadarmo, nejlépe všechno, protože oni jsou ti známí lidé vidět v televizi, v časopise, slyšet v rádiu… Prototyp nejvděčnějšího zákazníka je vyrovnaná a finančně zabezpečená padesátnice,“ zamyslel se. Proč tomu tak je? „Ví, co chce, to je super. Rád vymýšlím, ale když lidi vědí, co chtějí, tak to je ještě lepší. Navíc u takové zákaznice je fakt, že když ji nenaštvete, tak bude chodit každý měsíc. A nemusíte mít strach, že nezaplatí,“ vysvětlil.
Co teď frčí ve světě účesů? „Myslím, že teď je návrat k velké přirozenosti. Zákaznice už nechtějí svítit na ulici. Když se kouknete na člověka, tak si myslím, že je ideální, když vidíte celek a ne třeba fialovou hlavu nebo růžový svetr,“ zamyslel se. „Nemám rád lidi, co jednou věcí svítí. Je super, když je celek sladěný od hlavy až k patě. U chlapů se mi začíná líbit, že se o sebe začínají starat. Třeba že si nechají při stříhání umýt hlavu a po stříhání se nechají učesat, aby věděli, jak to má vypadat,“ řekl Jakub Tůma.
Jak okolí přijímá kombinaci kadeřník-chlap? „Je tady stigma kadeřník-homosexuál. Někteří tvrdí, že to není chlapské zaměstnání,“ odpověděl kadeřník Jakub Tůma. „Na druhou stranu, kdyby si spousta lidí zkusila osm nebo deset hodin stát na nohách a k tomu ještě řešit s každým zákazníkem jeho životní trauma a ještě vymyslet nějaký účes…,“ mávl rukou. „Kancelářská zaměstnání jsou v tomhle jednodušší, ve tři to lidi zabouchnou a jdou,“ dodal.
Zákazníci si kolikrát chtějí s kadeřníkem povídat. Co na to říká Jakub Tůma? „Když chce, tak musíte. Je to prostě zákazník. Navíc po určité době, když zákazník chodí dlouho, tak se stane, že on o vás a hlavně vy o něm víte úplně všechno. Manželky, partnerky, partneři, manželé, psi, děti, kočky, hypotéky, nabouraná auta… úplně všechno,“ zasmál se. „Je to takový speciální vztah. Jsou sice lidi, že chodí deset let a nevíte nic. Respektujete ale jejich soukromí,“ dodal zamyšleně.
Lituje svého rozhodnutí po všech těch letech praxe? „Měl jsem asi dvouletou pauzu, kdy jsem byl naštvaný na ten obor. Ale sklopil jsem uši a vrátil jsem se. Teď bych nikdy neměnil, ale znáte to – nikdy neříkej nikdy,“ tvrdil Jakub Tůma.
Kadeřnické žezlo jednou plánuje předat dál. „Mám tři děti, tak doufám, že jedno by se mohlo stát kadeřníkem. Nutit je do toho nebudu. Moje máma byla spíš proti. To já nebudu, ale tlačit taky ne,“ tvrdil rozhodně.
Chtěl by něco říct čtenářům? „Kolínů bych chtěl říct, aby se svýma hlavami něco udělal (směje se). A dámským čtenářům – přestaňte se barvit na fialovo!“ zasmál se.