Nejdřív se nechce fotografovat, ale celkem brzy si to rozmyslí a dá se i do řeči. A je hovorný. Ani si nestačí kousnout do chleba a vypráví a vypráví. „To víte, že se musím přizpůsobit režimu tady v ubytovně. To se nedá nic dělat. Když se nepřizpůsobím, dostanu napomenutí. Taky se mi to stalo. Musíme se polepšit,“ popisuje muž, který zde podle svých slov bydlí už hodně dlouho, několik let. „Nějakou dobu jsem byl pryč, ale ne ve vězení!,“ připomíná. Dřív bydlel poměrně nedaleko odtud. „Jenže pan podnikatel chtěl, abych si našel jiné bydlení. Neměl jsem ale kam jít. Tak mě přestěhovali sem.“ O svém pobytu zde má jasno. Je spokojený. „Mám střechu nad hlavou, není co řešit. Je tu teplo, mám se kde vyspat, vykoupat, najíst. Jsem zčásti nemocný, do práce nechodím. Ale dřív jsem míval práci. Zatím jsem na podpoře, invalidní důchod zatím nemám,“ vysvětluje a směje se pokloně, že vypadá na míň než na svých 57 let. „Když jsem byl zarostlý, hádali mi víc. Teď jsem upravený. A když se to povede, třeba si ještě najdu nějakou ženu.“
Narodil se ve Zruči nad Sázavou, ženatý nikdy nebyl. „Ještě mi to žádná nenabídla,“ kření se pod vousy. „Příbuzné? Já vám už ani nevím. Co z toho, že jsem v životě sám. Tady jsem spokojený. S přestěhováním je to beztak beznadějné, myslím, že nic jiného neseženu.“
V tom se pootevřou dveře a čísi ruka strčí na sporák velký kastrol s brambory. Karlovi spolubydlící, mezi nimiž jsou i čtyři ženy, se zatím nahoře v patře baví prohlížením časopisů, sledováním televize. Sedí na postelích, pospávají, dlouze hledí na vysokou hromadu novin na stole místnosti, obývané třemi muži. Toho času v ubytovně bydlí kolem tří desítek lidí.